Ponejprv pár slov k zimním vandrům a důvodům, proč vyžadují značnou dávku morálu.
Osoba nezasvěcená by nejspíš hned usoudila, že jet v zimě ven je drsné prostě proto, že v zimě je zima, takže každý slušný člověk se během jediné noci zcela jistě nastudí a umře. Ovšem zima je ve skutečnosti problém nejmenší, dá se jí snadno ubránit přibalením asi dvaceti kilo celt, pokrývek, huňatých pyžam a proužkovaných ponožek navíc
Ne, zimou to není. Skutečným nepřítelem číhajícím v přírodě za běžné středoevropské zimy je tma. Na první pohled to může vypadat pochybně, vždyť kdo by se bál tmy, nebojí-li se mrazu. Strašidla přeci chodí jenom občas, kdežto zákony termodynamiky jsou věčné a uniknout před nimi nelze. Tak proč tedy zrovna tma?
Protože v zimě trvá za***tě dlouho
Člověk zcestovalý a světaznalý ví, že tak hodinu před tím, než padne noc, by si měl začít hledat nějaké slušné místo ke spočinutí. Jenomže zatímco v létě nadchází tahle chvíle někdy mezi osmou a devátou hodinou, v zimě je třeba začít nosit dříví na kemp nejpozději ve čtyři. V pět je tma. Člověk zmožený celodenním náročným putováním se snadno nechá zahnat zimou do vyhřátého spacáku, kde tak v půl šesté usne
Poctivě si naspí svých osm hodin spánku a vzbudí se ve dvě v noci
Ve dvě v noci. Do rána zbývá pouhých pět hodin. Zhruba tři hodiny se civí do tmy, čipernější duše mohou rozdělat znovu oheň a civět do něj. Naskytne se spousta příležitostí k přemýšlení, leč přemýšlení se nejpozději za tři hodiny omrzí a nebohý zimní spáč zkusí znovu usnout. Pokud se mu to povede, vzbudí se ráno kolem desáté.
Nejpozději v jedenáct má nasnídáno, sbaleno a může se vydat na cestu
Má k dispozici skvělých pět hodin, než se zase začne příliš roztahovat tma a bude třeba najít si místo na spaní...
Může to znít jako mnoho, ale není to mnoho
Toliko ke tmě. Pokud jste předchozí odstavce přeskočili, nic se nestalo a můžeme popojet dál
První zastávka je v Bakově nad Jizerou, což je stanice, kde málokdo vystupuje definitivně, ale která je dobře rozpoznatelná podle fronty pískovcových stěn starých lomů hned u nádraží. Párkrát jsme tu čekali na přípoj (nebo z jiných železničních příčin) třeba cestou od Řezáčů z Velkých Hamrů, nikdy jsem se tu ale nebyl podívat po okolí. Když tedy vyšlo navečer najevo, že přípoj ve směru Bezděz, Doksy, Česká Lípa dorazí až za hodinu a půl, řekl jsem si, že vystrčím hlavu z nádraží a kouknu kolem. A překvapeně jsem si všiml, že pár kroků od nádraží je na skále monumentální hradní zřícenina. Jmenuje se Zvířetice a vyplatí se kvůli ní třeba i zmeškat vlak, má-li tamtudy člověk cestu
Samotný Bezděz byl obdobně působivý, i když trochu jiným způsobem. Hrad samotný je pochopitelně v noci v zimě nedlouho před Silvestrem zavřený, ale cesta nahoru vroubená kapličkami a dvěma bránami je sama o sobě velice pěkná, jenom výhledy z přístupné části jsem čekal o trochu rozsáhlejší. Nejprve jsem taky uvažovat o tom, že bych nahoře u brány přespal, ale poměrně dost tam foukalo, tak jsem se přesunul o svah a kopec dál, kde foukalo taky, ale aspoň bylo líp vidět do daleka. Noc trvala dlouho, když jsem usnul, přeležel jsem si zpravidla nějakou končetinu a musel se otáčet, občas taky trochu přebalovat s tím, jak se měnily směry převládajících větrů. Ale celkově jsem se ráno pořád mohl považovat za vyspaného
Sklouzl jsem tedy dolů, na severní stranu Bezdězů a zmizel v rovinatých lesích bývalého vojenského prostoru táhnoucích se směrem k Břehyňskému rybníku. Cesty jsou tu dlouhé, leckdy střižené jak podle pravítka, ale jde se po nich docela rychle. Řada z nich byla kdysi poměrně důležitá, natolik důležitá, aby se dodnes udržela jejich jména jako "Stará lipská silnice" nebo "Mariánská cesta". Většinou se z nich nikdy nestaly asfaltky, jenom některé z těchto starých formanských cest byly dočasným pobytem přeměněny v dočasný tankodrom. Pro mne osobně byla vždycky nejvýznamnější (což zahrnuje i jistý tolkienovský náboj, který za ním mám tendenci vidět) Stará Mělnická cesta, která vede od severu k jihu a na níž leží bývalá vesnice Strážov
Strážov je dneska velkou holou plání, kde se kříží cesty z různých směrů, kdysi se ostatně jmenoval Strassdorf a bývala to poměrně významná obec na staré kupecké stezce. Na kopečku, který se nepřehlédnutelně tyčí na západním okraji Strážova prý bývalo nějaké středověké strážiště, ale podrobnosti nevím, každopádně to místo, kde vždycky nahoře stojí aspoň jeden kříž, si o nějaké vyhlížení do kraje nebo kultovní využití přímo říká. Taky jsme tu nakonec jednou byli s LESem na čarodějnice..
Na ploše Strážova je i několik zachovalých sklepů, ale ty, co vedou dolů pod zem (a nejsou třeba vytesané ve skále v rovině) se stihly docela rychle zaplnit různým bordelem. Z dalších pozoruhodností možno zmínit třeba zaniklou sklárnu, využití bývalé vesnice jako odpalovací plochy pro SCUDy nebo narozeninovou párty neblaze proslulého Konráda Henleina, který sfoukával v roce 1935 svíčky na místním zámečku.
O trochu podrobněji jsu zajímavosti z okolí rozepsány v Lacově průvodci, k samotné historii vsi (a třeba i místní zaniklé úzkokolejce) viz příspěvek Vládi Daněčka na Zaniklých obcích
Ze Strážova jsem šel ještě kus cesty po Staré Mělnické, ale někde pod Bukovou to ohnul k jádru Kumerského pohoří (to "Kummer" je prý od komárů, leč melodramatičtější doše si Kummergebirge může klidně přeložit jako "Pohoří žalu"). Následovala asi hodina houpavého popobíhán podle GPSky skal i stepí divočinou, až jsem nakonec úspěšně dorazil kousek nad Hračany a uložil se ke spánku
Ponejprv sám, někdy v noci dorazila s místním průvodcem (který byl asi dost drsný, soudě podle toho, kudy všudy podle něj šlo slézat ze skal a s ohledem na to, že se místní mládež prý baví skoky z vyhlídky na skále zvané Generál do korun blízkých stromů) sympatická parta od Jičína, která zalehla ke spánku hned vedle. Prohodili jsme pár slov a pak jsem zase usnul. Ráno mi potvrdilo důležitou věc ohledně zimních vandrů a oné zvláštní moci polární noci - bude třeba na ně jezdit ve více lidech, aby se dal kus té proklatě dlouhé tmy prokecat. Takže Cheironi, těšte se, asi vyhlásím nějakou povinnou výpravu..
Ráno jsme posnídali, chvíli se věnovali temné etnomancii (věštění z lidu, "výzkum" bych si tomu v této fázi říkat netroufal) a pak se rozloučili pod skalou a já zamířil přes letiště směrem k Mimoni. Vzhledem k tomu, že počasí nebylo nic moc (studené mokro) a zip na batohu pokročil do další fáze rozkladu, bral jsem to už víceméně na vlak - uvažoval jsem sice o tom, že zajdu i na úpatí Ralska, do Svébořic a k Táboru duchů, o Židlově nemluvě, ale protože je to všechno daleko od spojů, bylo by to při aktuálním zimním tempu tak na tři dny navíc. Takže zase až někdy
Na letišti to klouzalo, odešel jsem z něj po bývalé železniční trati (což zahrnovalo i přelejzání po polorozpadlém mostě nad Ploučnicí) a postupně se doplazil do Mimoně. Zdejší sošný rudoarmějec tentokrát nepůsobil výhružně, jako když jsme tu onehdá byli s Nazgulem, spíš jako by v těch tůjích dřepěl a tvářil se zarputile z poněkud prozaičtějšího důvodu
Když jsem nasedl do vlaku, začalo se dělat hezky.
Domů to ale jelo docela rychle, zajímavé bylo údolí Ploučnice pod Českou Lípou, kde jsem si z okna rychlíku stihl všimnout celé řady starých zachovalých fabrik, o hradu Ostrém ani nemluvě. Bude to chtít někdy projít.
Krátká pauza mezi dvěma vlaky byla ještě v Ústí, prošel jsem se po korzu poblíž nádraží
No, to bude dneska všechno.
