Vyrazil jsem už v pátek. S Jeromem a jeho smečkou jsme byli dohodnutí, že se sejdeme v sobotu ráno někde u Františkova nad Ploučnicí, ale vystoupil jsem už v Benešově s tím, že dojdu někam na Ostrý a tam přespím. Benešov působil navečer poněkud chmurně, kolem nádraží se šouraly všelijaké podivné postavy, u jednoho člověka skrčeného na zápraží si doteď nejsem jistej, jestli to nebyl hodně velký zahradní trpaslík nebo Ghân-buri-Ghân. Cestu lemovala spousta bývalých přádelen a dalších podobných fabrik, což tomuhle údolí taky dodávalo zvláštní atmosféru. Skoro potmě jsem přešel železniční most přes Ploučnici k tunelu pod hradním ostrohem a vydrápal se nahoru. Napravo od tunelu ční vyvřelé skalky a pod jednou z nich jsem našel malý převis. Dost tam kape, ale jedno suché místo tam je.
Ráno jsem se sbalil a došel na hrad, ale moc se tam nezdržoval, slezl kolem dalších starých fabrik do údolí a okoukl Goldloch, což je skupina dvou malých štolek snad z doby kolem rok 1550 a jedné přirozené pseudokrasové jeskyně. Bohužel se to celé nachází hned vedle silnice a tudíž je to plné bordelu.
Na nádraží po deváté sraz s ostatními, pokračujeme po silnici na Valkeřice. Což je ves, která je hrozně dlouhá a jde furt do kopce. Kolem se po kopcích ale nachází nějaké ty pozůstatky po těžbě hnědého uhlí, takže se zhruba ve třetině vsi pustíme do kopců a jdem se podívat, co tam po tom po povrchu zůstalo. Sníh čvachtá, nejen psi plazí jazyky.
Při návratu do Valkeřic se začíná dělat hezky, experimentuju s prastarým Pentaconem Six a libuju si, jak se na tom pěkně chová rybooký Zodiak-8. Pak si ovšem všimnu, že se tomu dederonskému krámu nedovírá závěrka, takže pokud na fotkách vůbec něco bude, doplní to ohnivý sloup z nebes přes půlku snímku.
A zase nahoru Valkeřicema. Při horním konci vsi jsou znělcové lomy, ale oproti mé mapě tu doznalo široké okolí jistých změn - nějaký urputný latifundista ovládl pozemky odsud až po Bukovou horu, natahal tam desítek kilometrů elektrických ohradníků a zrušil veřejné cesty. Takže všude je to samý rozbředlý sníh, ploty a žádná stezka pro chůzi. Vyhlašujeme tedy lomy prozatím falešným cílem a pokračujeme na křižovatku směrem na Verneřice.
Tady se o ní píše:
Při křížení silnic Merboltice-Sluková a Valkeřice-Verneřice je 800 m dlouhá štola po těžbě uhlí, odvětrávaná šachtou a sloužící jako skladiště potravin a piva.
Haldy tam jsou skutečně výrazné, ale zdá se, že díra samotná bude asi zasypaná rozoranými mezemi nebo dalším podobným bordelem.
Poobědváme a jdeme dál do Rychnova. Za Rychnovem sledujeme zmizelou modrou (opět zakročil zákeřný latifundista), brodíme se sněhem prostě lábuž. Zmožená skupinka nakonec dorazí na okraj jednoho výběžku lesa kousek od dobytčího napajedla, rozděláme oheň, opečeme buřta a jdem spát, někdo ve stanu, někdo na sněhu.
Když začnu usínat, začne pršet. Zpruzeně se přetáhnu pončem ale rázem zjistím, že už není tak nepromokavé, jako bylo před deseti lety. Navíc men nebaví počítat kapky. Zvednu se, sbalím si a jdu asi kilometr na Bukovou horu kouknout se, není-li tam nějaký přístřech. Není. Ani na Humboldtově vyhlídce, kdysi tam poblíž prý stával altán, ale dneska lautr nic. Ono to ostatně asi má smysl - proč stavět úkryt před špatným počasím na vyhlídu, kam lidi stejné chodí jenom když je hezky.
Vzpomenu si, že jsem před časem četl něco o nějakém pseudokrasu a mělkých převisech v okolí a spouštím se mezi skaliny. Ale nikde kolem vyhlídky není nic dostatečně hlubokého, aby tam nepršelo. Nakonec skončím až v Příbrami v autobusové zastávce. Sníh pěkně rychle odtává, všude kolem se žene voda. Posílám Jeromovi zprávu, kde jsem skončil, a že se sejdeme ráno na Bukové hoře.
Ráno se ale už nesejdem - znavená Jeromeho smečka vyhlásí Bukovou horu falešným cílem a vezme to přímo dolů do Malého Března. Protože já mám ještě chuť kouknout se do Zubrnic, splazím se do údolí po jiné značce. V Zubrnicích je spousta cedulí, na kterých se píše, že železniční muzeum má otevřeno už od března (vč. občerstvení), že o kus níž ve vsi je hospoda (otevřeno denně) a tak dále. Cedule ovšem poněkud přehánějí - otevírá se až od dubna a ta denně otevřená hospoda, byť k ní vede hromada šipek, ani nemá vývěsní štít a je samozřejmě zavřená.
Jdu tedy do Března po kolejích. Koleje kloužou, ale dělá se postupně docela hezky. Jeromeho a spol. už v Březnu nestihnu, zato alespoň objevím trafiku, co má otevřeno i v neděli, kousek za zastávkou směrem na Velké Březno. Mají tam čokoládu. Počkám na vlak a s hromadou přestupů v Ústí se vezu do Prahy...
