Existuje rozsáhlá oblast Čech (a Moravy), se kterou mám tak trochu potíže. Obecně se jí říkává Vysočina a ty potíže jsou jakéhosi orientačně-fenomenologického rázu. Zatímco jiné končiny mají často nějaké přírodně vymezené hranice, výjimečné vlastnosti nebo třeba aspoň střed a okraj, Vysočina mi vždycky přišla jaksi neurčitá. Samozřejmě existuje nějaké to geografické a administrativní členění, ale v terénu jaksi moc není vidět, takže pro mne osobně je tenhle kraj trochu větší, než co zaplácne nápis na mapě. Na západě pomalu vzniká kdesi na okraji Podblanicka a České Sibiře, na severu je možné její hranici tušit někde za Kutnou Horou (jen co se země trochu zvedne a ubude strých hradišť), na jihu ji podbíhá tenký pás České Kanady a na východě jako by se natahovala až skoro k Brnu. Je to prostě země malých měst, oblých kopců, širokých potoků a obyčejných vesnic. Sem-tam se tu najde nějaké to středověké dolování, občas odněkud přece jenom vykoukne pravěký střep, aby se neřeklo, je tu celkem hojně hradů, ale kdyby člověk několikrát skočil padákem odněkud hodně zvysoka, dopadl tady na zem a zvládl udělat fotku, vypadaly by všechny ty fotky dost podobně.
Abych se tady alespoň trochu zorientoval, a taky abych se někam podíval na jeden z údajně posledních letních víkendů, nacpal jsem se v pátek večer horko-těžko do vyhřátého autobusu směřujícího do Humpolce (ano, Hliník, mami, a ne, u Řeháčků jsem se nestavoval) s tím, že tam vystoupím, přespím za Humpolcem u hradu Orlíku, v sobotu dojdu do Lipnice a prolezu si tamní žulové lomy, a nakonec to vezmu dolů podél Sázavy, dejme tomu na Stvořidla. Což se mi nakonec i podařilo, ale nepředbíhejme.
Takže - Humpolec. Když jsem hodil batoh na záda, už se smrákalo, nad městem odrážely slunce hojné červánky a lidí na ulicích bylo pomálu, jenom sem-tam nějaká ta zewlující mládež na zastávce. Prošel jsem přes náměstí na druhou stranu, spatřil na kopci siluetu hradní věže a poměrně snadno se donavigoval až k ní. Mezitím se docela rychle zšeřilo, pamatuju si, že už když jsem za vzdáleného békání ovcí došel na kraj lesa k židovskému hřbitovu, bylo světla tak akorát na to, aby mohl člověk uvažovat o tom, jestli Izraelité v noci taky vycházejí z hrobů, jak bývá dobrým zvykem některých umrlců křesťanských.
Značka tu byla trochu zamotaná, neodpovídala úplně mapě (ostatně, mapa byla starší a jak se později ukázalo, neodpovídalo jí víc věcí), ale hrad stál prostě úplně nahoře, což se trefuje dobře, takže jsem obešel pár žulových skalek a zanedlouho už stál u brány. A brána byla zavřená a plot festovní a úplný, nikde žádná známka protrampovanosti, nikde ani sklípek dostupný zvenku. A že by se nějaký hodilo bylo čím dál tím zřejmější - na severu a na západě se blýskalo. Sestoupil jsem tedy pár metrů od hradu zpátky do lesa a našel si malý jednomužný převis pod větším balvanem. Tak akorát na trochu přikrčenou postavu, batoh pod nohy (bylo to tam trochu nakloněné), abych nevyjížděl, s tím, že na něj holt asi trošku naprší. Usínal jsem dlouho, z nějakého divného důvodu jsem si v hlavě rekapituloval, jak bych blíže nedefinovanému cizinci snadno vysvětlil vývoj politické situace po roce 1989. Před spaním se sice vyplácí myslet na blbostě, ale radši ne na ty, které jde systematicky popisovat. Takže jsem časem vypustil vytrvale bzučící mouchu zpod karimatky a přešel na spánku víc přející volné asociace...
(Kdybyste někdy někde potkali obludu, které se anglicky říká molten arachnotron, neposílejte ji za mnou, jo? Vypadá to trochu jako kovový pavouk, ale uvnitř je to rozžhavené, a když se to naštve, rozžhaví se to ještě víc a začne se to tavit - ale než se to roztaví úplně, je to dost nebezpečné.)
K ránu skutečně začalo pršet, i když buřina se mi vyhnula. Nějakou dobu jsem si liboval, jak prší všude kolem, jenom na mne ne, ale pak jsem ucítil, že mám mokrý spodek spacáku a vstávalo se. Akorát včas. Oproti třeba pískovcovým převisům má totiž žula takovou nemilou vlastnost, že když po ní stéká voda, tak sice ze začátku padá po kapkách z kraje převisu, ale s každou kapkou se brzdná dráha dalších kapek na převislé skále trošku prodlouží. Zrníčka na kameni jsou holt příliš jemná na to, aby prodlužující se čůrek na nějakém uvízl natrvalo, takže se časem protáhne až nad hlavu spáče a přinutí ho vyskočit ven, vylejt jezírko na karimatce a za nelibého mumlání o všech těch cestách, co začínají k ránu, zabalit batoh a zmizet.
Protože pršelo celkem vydatně a hrad byl pořád zavřený, prošel jsem se kousek směrem zpátky k Humpolci, tentokrát ale po hřebeni, a sednul si pod jinou skálu, která byla trochu vyšší a kapky na ní tudíž ještě nestihly projít rojnicí celý převis. Posnídal jsem, civěl do mokrého lesa a vzpomínal na dosti podobnou situaci kdysi kdesi na kraji Chotěboře, kam jsem přijel na Festival Fantazie na jednu konkrétní část programu, která se nakonec odehrála až dva roky poté. Taky jsem si tam tenkrát udělal výlet do okolí a takhle tam obcházel a moknul v klínu žulových skal.
Po snídani jsem se vrátil ke hradu ("Hrad je střežen kamerovým systémem!") a akorát u brány potkal drobnou kastelánku na bicyklu. Když odemkla, prošel jsem se poměrně rychle po nádvoří, vylezl na hradby, zamžoural do dešťového světlošera, poděkoval a zase zmizel v lesích. V okolí se totiž kdysi těžívalo zlato a zůstala tu po tom řada pinek, navrch s rýžovištěm a jednou pěknou úzkou dlouhou povrchovou dobývkou. Našel jsem to poměrně snadno, je to ostatně na naučné stezce, i když zase jinde, než na mapě.
Dál už nezbylo, než pokračovat přes dlouhý hřeben Orlovských lesů na sever. Terén tu byl teoreticky trochu podobný brdským hřebenům, ale při bližším zkoumání tohle srovnání neobstálo. Brdy jsou hodně pestré, každou chvíli se na nich najde nějaká studánka, camp, starý lůmek, křemencová skalka, seník, křížek nebo aspoň velký osamělý listnatý strom. Nebo něco. Tady byl ale spíš jenom vysoký les s občasným mlázím. Žulových balvanů, pravda, požehnaně, ale všechny hodně podobné. I když, nedají se všechny podobnosti jen tak zahazovat, už proto, že hlavní modrá značka se tu zove „Partyzánská cesta bratrství“. Partyzánské zemljanky jako na Brdech tu sice nejsou, ale aspoň něco, když se to tak vezme, pro les je výskyt partyzánů takovým čestným odznakem rozlehlosti. A když o tom tak přemýšlím, tak na Brdech ty partyzánské zemljanky nakonec taky nejsou, jsou tam jenom šipky, které k nim ukazují.
Na severním okraji Orlovských lesů ale jedno zajímavé místo je. Jde o Wolkerův pomník, který stojí v místech, kde mívali svůj vůbec první tábor vůbec první skauti u nás, tenkrát ještě pod vedením A. B. Svojsíka. Wolkera jsem nikdy moc nemusel, jeho básně mi nesednou, ale z téhle strany se k němu dá přistupovat celkem dobře...
"Ráno nás probudily sluneční paprsky. Bylo krásně. Les probouzel se ze sna a páry stoupaly k nebi. Vzadu ozářená paseka prokmitala průseky stromů. Řekl bych, že semo Slunce se rozložilo tam na měkké trávě. Nebe jasné a radostné. Stavěl jsem s druhy čtyřplátnový stan. Bohužel, nešlo nám to. Peška vařil. Čáslavský a Borůvka nebyli k vážnější práci. K obědu byly lívance. Byly výborné. Jen trochu málo, ale přece se poměry lepší, co stojí kamna."
(J.W., 14. července 1916)
Les už se samozřejmě od té doby asi hodně proměnil, je tu vysoká smrčina, místy s kousky mlází. Kamenná mohyla stojí na malém plácku, vedle ní je ještě obrázek na stromě, odpočívadlo a menší symbolický hrob mnohem mladšího skauta Petra Musila. A pár kroků odtud ještě studánka s dobrou, byť trochu bahnitě chutnající vodou.
Zatímco jsem nabíral do lahve, přišel odněkud z lesa smutně vyhlížející pán se dvěma malými kluky a usadil se na lavičku. Příčina pánova smutku zjevila se posléze:
"Co jsem vám říkala?! To je naposled, co jste mi takhle utekli a nechali mě vzádu! Rozumíte? Rozumíte?! Člověk se vám tu sbírá s houbama a...!"
"Brej den..." kejvnul jsem hlavou.
"Dobrý! Den!"
Prohodil jsem ještě pár slov se dvěma cyklisty mířícími druhým směrem a vykročil k Lipnici. Mimochodem, už nepršelo, ani hustě jako u Orlíku, ani drobně, jako při cestě Orlovskými lesy. Obešel jsem nějaké chaty a za chvilku se přede mnou už zjevila Lipnice, respektive pár domů na jejím okraji a impozantní lipnický hrad. Město samo je skloněno spíš víc k severozápadu a zatím se tedy ukazovalo jenom pozvolna. Zato když jsem do něj konečně vkročil, přivítala mne zdejší děcka vykukující ze dveří nějakého mírně ošuntělého stavení hlasitým „wow!“. A na vedlejším statku ještě mocným vrkáním polodivocí holubi.
Lipnice je momentálně asi nejvíc proslulá Jaroslavem Haškem, který tu nějakou dobu za 1. republiky bydlel a zemřel na "ochrnutí srdce". Což zní jako něco, co by se asi mělo stávat spíš romantickým poetům, ale budiž. V obci má krom hrobu rovnou dva pomníky, první je na cestě ke hřbitovu a literát na něm ležérně posedává a s mírně pobaveným výrazem sleduje betonovou zeď garáže. Druhý pomník se nachází rovnou pod hradem a je pojat poněkud vážněji, připomíná trochu jednoho pána, který proslul tím, že se z jiného hradu vrátil. Na Haška se rovněž odkazuje jídelní lístek restaurantu "U České koruny", kde jsem celkem dobře poobědval. Jenom nechápu, proč mají Balounovy bramboráčky uvedenou hmotnost pouze deset deka. Leda by Baloun dělal v kuchyni. Jinak mám k Haškovi asi trochu opačný vztah, než k Wolkerovi - jeho knihy a povídky se mi četly dobře, ale osobně je mi trochu protivnej.
Každopádně, Lipnice by asi byla takovým mikrocentrem oblasti i bez něj, má na to. Hrad je epesní (byl částečně uzavřený kvůli filmování, ale dalo se aspoň na věž), městečko hezky kapesní, mají tu hudební festival a hned za posledními domy les a v lese lomy. Ty jsou na žulu, už se v nich (aspoň na téhle straně lesa) netěží a dost je jich zatopených. Chodívají sem výletníci, cachtají se tu nudisti, potápějí potápěči a rybaří tu rybáři.
Lomů je tolik, že i když jsou na malé ploše, skoro se ani za jeden den ani nedají obejít - a já na to měl jenom odpoledne. I tak jsem toho ale stihnul docela dost. Začal jsem hned za Lipnicí velkým zatopeným lomem se zbytky lomových baráků, který leží přibližně severně od Holého vrchu. Říkává se mu prý Trojka. Ta pojmenování jsou ale druhotná, pocházejí od nudistů a potápěčů a občas se všelijak pletou a překrývají a tak. Před odjezdem jsem si sice nastudoval soupis lomů v téhle oblasti, ale protože jsou tam většinou uváděny podle čísla pozemku a některé pozemky jsou tu hodně velké a zahrnují víc lomů (které se mezitím navíc ještě těžbou proměňovaly), nepovedlo se mi všechny s jistotou historicky určit. Každopádně ale platí, že se tu těžilo hlavně před 2. světovou válkou a zdejší žula měla široké využití, mimo jiné pochází z jednoho ze zdejších lomů třeba portál Vinohradského tunelu v Praze.
Od Trojky jsem se vydal po vrstevnici Holého vrchu dál k Ústům pravdy. Ta se nacházejí v dalším, o trochu menším lomu, a jsou součástí další z lipnických pozoruhodností, Národního památníku odposlechu. Bretschneiderovo ucho, druhá část téhož díla, je vytesáno hned v podobném lomu o kousek níž a je stejně stylové. Za poslední částí trojice, Zlatýma vočima, je ale třeba si popojít na kraj Lipnice a odtamtud to vzít po značce kolem křížku k severozápadu, k jiné skupince lomů. Zlatý voči jsou hned v prvním z nich, tak řečeném Starém lomu. Následuje dvojitý lůmek se dvěma malými jezírky a za ním už leží velký lom Hřebeny, rovněž řečený Starý a nebo Brejlák. Ke koupání přímo svádí, ale nachází se v oploceném areálu, který patří České tábornické unii. Ta tu má i chatový tábor a jednu ze svých základen. Před rokem 1990 bylo ovšem tohle místo v majetku SSM a působila zde (od roku 1977) legendární Prázdninová škola Lipnice.
Za tímhle lomem je ještě jeden mrňavý s brčálovitým pidijezírkem, spíš louží, a pak už cesta vede dolů k činným lomům při Dolním městě. Mapa naznačuje, že by se snad mohlo nějak dostat ještě k lomu zvanému "Modrý důl" v Šuntilově, který je na okraji areálu těžařské firmy, o pár menších lomech v remízcích v polích nemluvě, ale tam jsem nešel a rovnou to obrátil k severu k lomu Březek. Březek je z těch větších, taky láká ke koupání, ale všude kolem jsou cedule, že se to prý nesmí. Není se čemu divit, na druhém břehu už jsou provozní budovy (mimo jiné oplývající kiplorami) a prý tu obcházívá ochranka - a i kdyby ne, tak by byl člověk pořád na očích řadovým zaměstnancům, kteří by asi taky nebyli nadšení. Sebral jsem se tedy a vyšplhal na sousední kopec, kde jsou další dva pěkné zatopené lomy střední velikosti, chvilku si tam odpočinul (bez koupání, voda zdála se mi býti studenou) a pak pokračoval dál, k jiné skupině lomů, která je na sever odtud zhruba uprostřed lesa.
Tahle další skupina zahrnuje čtyři zatopené lomy, z toho dva leží aspoň částečně na soukromém pozemku - ten nejjižnější nejvíc, takže jsem tam ani nešel. Druhý "soukromý" lom zato vypadal zvlášť pěkně, dokonce tu byl na stěně pozůstatek nápisu "Nuda lom, vstup jen bez plavek". A občas nějaký ten decentní, hodně zaniklý pozůstatek technologie. O kus výš odtud jsem natrefil na další lom, svým způsobem mnohem vhodnější k táboření - a taky s lepším přístupem k vodě. Bohužel tomu odpovídala jeho zalidněnost, nějaká nyxoidně vyhlížející parta si tu postavila stan s agregátem, pouštěla si jakési pecky na plný pecky a podle množství bordelu v opuštěných lomových budovách a vůbec kolem lomu to vypadalo, že je tímhle způsobem využíván často. Kousek odtud v lese jsem pak našel ještě poslední lom, klidný a nejmenší. Aspoň poslední z těch, které jsou vidět mapě. Protože při procházce po okolí se mi povedlo najít ještě tak 2-3 jiné, tentokrát už dost malé a nekoupatelné, lomy.
U jednoho z těch koupatelných jsem si navečer rozložil ležení. Déšť se tentokrát nedostavil, i když bylo trochu chladno. Podle toho se asi pozná konec léta - člověk se osmělí, vleze do vody, ale vodní studenost nějak ne a ne přejít. Spalo se dobře, jenom někdy kolem třetí v noci jsem se na chvíli probudil, duchem v Liberci.
Ráno bylo už spíš dopolednem. Na protější skálu přibyl osamocený nudista, tak jsem ho nerušil, sbalil si a vydal se dál. Neměl jsem už žádnou vodu a doufal, že nějakou někde naberu, ale kde nic, tu nic. Nikde ani pramen, ani studánka. Ani podél cest žádné ovoce nerostlo. Sucho, jaké bych čekal skoro někde na Ralsku - dokonce ani volně dostupné studny už tady v tom kraji neměly pumpy, maximálně zakrývací klobouček a kdesi dole asi elektrické čerpadlo. Možná je to nevýhoda krajů, kde se dneska hlavně žije a míň jezdí na víkendy - skoro mi při srovnání s jinými končinami přišlo, že hlavním studánkotvorným živlem jsou dneska chataři, chalupáři, trampové a jiní Pražáci. Domorodec studánku nestaví, domorodec podjímá, čerpá a zamyká, co s neefektivní romantikou, že...
První vesnicí, kterou jsem prošel, byly Radostovice, obec proslulá někdejším výskytem Haškova kumpána Matěje Kuděje. Ke Kudějovi už mám vztah zcela indiferentní, od četby jeho díla mne zatím furt odrazuje básnička T. R. Fielda, která zní:
Poslouchaj, Kuděj,
voni nás nuděj!
Až si přečtu jejich knížku,
tak mě hned vzbuděj
a víc už nepíšou ani béé,
sic jich zbije Rvavý Holybee!
Za Radostovicemi vede značka utěšenou krajinou mezi loukami a kukuřičnými lány, jen na chvíli překříží cosi, co vypadá jako polní cesta občas podložená ledabyle propojenými žulovými kameny, avšak co je na mapě značeno jako silnice druhé třídy. O kus níž zaujaly poloopuštěné průmyslové budovy u Malého Mlýnku, studánka ovšem furt nikde. Ale takovou žízeň, abych se ptal, to jsem ještě neměl. Po průchodu netýkavkovými houštinami jsem nedlouho poté prošel i Františkodolem a Mariadolem, v druhé z těchto osad mají epesní houpací most, na kterém je zakázáno se houpat, ale který se houpe sám od sebe, čímž činí z každého procházejícího bezmála kriminálníka.
No, a tenhle most už je přes Sázavu. Sluší jí to tady nahoře, je samý velký kámen, ještě neobložená chatami. O pár kilometrů níž, na začátku legendárních Stvořidel dosahuje takové peřejnaté zbalvanělosti, že doteď marně přemýšlím, kudy to ti vodáci jezdí (podle stavu rozštípaného vraku u cesty možná nakonec nikudy) - třeba jednou, když jsme jeli kdysi po Vydře kilometr k Otavě od Čeňkárny (z toho většinu času jakousi divnou souhrou náhod zádí napřed), bylo tam tenkrát víc místa pro loď, než tady. Možná byl ale nízký stav.
Nízký stav byl i vody pitné, nakonec jsem musel vzít zavděk čistě vyhlížejícím potůčkem, který snad netekl z žádné vesnice. Zatím dobrý.
V osadě Stvořidla pod peřejemi jsem se stavil v bufetu na kofolu (měl jsem tenhle víkend nějaký kofolový deficit, na nic jinýho jsem skoro neměl chuť) a prohodil pár slov s alko-ahojkamarádemtrampem, který sem prý došel pěšky odněkud od Dyje. Teda, spíš on prohodil pár slov se mnou. Ale dobrý, nepíšu to sem, abych se pohoršoval, protože byl poměrně v pohodě, spíš uvažuju nad tím, jak a za jakou dobu to tak mohl ujít. Ale bufet není tak podstatný - u Stvořidel se totiž nachází i zajímavost jinačí - Rodrigova skála...
"Tři večery uplynuly a jeden byl krvavější druhého. Zapadající slunce jakoby na obloze ohlašovalo, že již brzo poteče na obětním kameni rudá záplava jiná - horká lidská krev ze živých těl.
Alvarez se svými spoluvězni měl ještě jiskru naděje na únik: objevil v kobce zásobní klíč od ní i od vrat tvrze. V kobce mu ovšem nepomůže, když vrata zevnitř nelze odemknout. Ale vyhodí-li klíč oknem kobky Rodrigovi ven na ochoz pod věží, snad ho Rodrigo chytí. Jen dvojí nebezpečí však hrozí: vyhodí-li Alvarez klíč pouze mírným pohybem, může uváznout na široké římse okna, umístěného až vysoko u stropu kobky, odkud jej nelze popostrčit a shodit dolů. Vyhodí-li pak klíč prudce, může přeletět ochoz obloukem a ztratí se v propasti pod ochozem."
(J.F., Devadesátka pokračuje)
Přesně tady (jak dneska hlásá i naučná cedule), pod nevysokou, ale pro účely hry dostatečně nepřehlednou skálou, před lety stáli členové družin Foglarovy Dvojky a snažili se chytit klíč, jímž snad by bylo možné osvobodit dnes už legendárního Alvareze z indiánského žaláře. Tábořilo se tenkrát v dnes už taky legendární Sluneční zátoce, na půli cesty mezi Stvořidly a Ledčí, kam jsem se rozhodl taky zajít. Nebylo to úplně jednoduché, musel jsem opustit značku a drápat se nad řekou úzkou rybářskou pěšinkou ve strmém svahu, ale věděl jsem, že Alvarez potřebuje jen statečné a silné. Nicméně musím říct, že ta lávka, která nebyla na mapě značená, a přes kterou přišla přes vodu žlutá značka, mne stejně celkem potěšila. K Foglarovu pomníku už to pak bylo jenom kousek.
Louka ve Sluneční zátoce samotná je velikostí akorát tak táborová, jenom za stromy hned vedle ní vyrostl v pozdějších letech chatkový pionýrák - a naproti u trati asi další domy. Žlutá odtud pak vede nahoru, kolem nemocnice, která se zove "V háji" (...teď jsem chtěl udělat nějaký chmurný pokus o vtip, ale ona je to vážně eldéenka...) a pak splyne s červenou a pod novou barvou zamíří dolů ke kamenolomu. Za ním už začíná okraj Ledče nad Sázavou, takový normální, jaký městečka tohohle ražení mají - silnička podél vody, asi 2 kilometry dlouhá, na které postupně přibývá asflatu a objevují se v řadě za sebou hřiště, zavřený bufet, vilky, otevřené garáže s autodílnami a namonec regulérní bloková zástavba. Leděc samotná se dále vyznačuje tím, že leží v miniaturním Ledečském krasu, ale na hledání jeskyň už nebyl čas, tak jsem rovnou šel na náměstí a na nádraží.
Náměstí působilo celkem živě. Oproti předvolebnímu mítinku, který se tu konal, a na který přišlo pět a půl občana. Bylo to takové... přesně takové. Na dlažbě stála sociálnědomekraticky oranžová auta se dvěma kandidáty. Jeden se vyznačoval tím, že vymění vaše žárovky za nové (Petržílek), druhý (Zgarba) zase vysvětloval lidu, jak vinou minulé vlády berou už tři roky přivandrovalí cizinci Čechům práci. Honza Paroh, Mára a starej Sandál dělali pánům z Brodu servis, na schodech se hihňaly holky z kravína. Šel jsem radši na kofolu k nádraží. Ale jinak je Ledeč hezká.
Původně jsem se chtěl vrátit přes Čerčany, ale ukázalo se, že o hodinu rychlejší je vlak zase nahoru podél Sázavy, do Světlé, na který navazuje rychlík z Jihlavy na Kutnou Horu, Kolín a Masaryčku. Takže proč ne. Železniční spádovost "Vysočiny" je jedna z dalších věcí, o které jsem doteď neměl moc ponětí - třeba když bych měl nakreslit do slepé mapy hlavní tratě v ČR, ta halvíčkobrodská v ní určitě nebude (ale lokálka v Hostomicích pod Brdy bude dvakrát obtažená...).
Ze Světlé stojí za zmínku ještě bezprizorně se tvářící, leč oznámkovaný zlatý retrívr, který pobíhal po nástupišti a přátelil se s lidma. Doufám, že to nebyla legendární putovní montánní fena Cathy ze Starých Oldřůvek, měla by to domů daleko...
Nutno říct, že ta moje rozšířená Vysočina má svoje místa, ale pořád ji vnímám nějakým jiným způsobem, než zbytek světa.
