Vyráželi jsme se Zkoumalem v pátek navečer vlakem na Plzeň, z Plzně pak autobusem do jakési malé zastávky u silnice na Vary. Původně bylo v plánu dojít jednoduše z Manětína do Úterý, ale kvůli dopravním komplikacím i nedělnímu přebytku času jsme nakonec šli v podstatě z Krsů do Krsů, i když jsme v Krsech nebyli. Ale skoro.
Dá se říci, že celý víkend se nesl ve znamení tichého sporu dvou filosoficko-vandrovních systémů - mého a Zkoumalova. Těm, kteří s některým z nás někdy někde venku byli, asi netřeba vysvětlovat, ale protože to tu čte i babička trošku to rozepíšu. Nebo možná spíš představím odlišnosti základních tezí a definičních výroků:
Z: „Sme tu nějak brzo. Bych eště kus ušel. Tma je až za půl hodiny.“
P: „Kdybychom častěji odpočívali, byli bychom tu akorát. Nevadí. Pojďme civět do kraje.“
Z: „Tohle pončo sem si sám vynalez a ušil z odstřižků goráče. Je lepší, než jakýkoli, který se dá normálně sehnat.“
P: „Tyhle kanady jsem si koupil v armyshopu. Trochu tlačej, ale nevadí. Au!“
Z: „Že by se mi teda zrovna chtělo spát na kulatinách v tom srubu... si radši skoro postavim venku.“
P: „Škoda, vyprávěl bych ti strašidelnou historku o zjevení na srubu Panda... Inu, to bylo tak...“ (následuje půl hodiny odboček) „...glogloglo.“
Z: „Hm.“
P: „Nechceš aspoň říct, že to bylo fakt strašidelný?“
Z: „Sorry.“
Z: „Tady by se dala udělat dobrá míčkovka. A tahle kytka je jedlá, jenom se v Knize píše, že po ní může člověk občas ochrnout. Dobrej les na spaní, ten by se taky moh zaznamenat. Deme.“
P: „Zajímalo by mne, co se v tomhle lomu těžilo, jsou tu nějaký polohy štěrkopísků v tomhle tufu nebo pískovci nebo co to je. Sorry, sem na ní asi šlápnul. Dobrej les na spaní, co kdybychom to tady zapíchli? Moment.“
Takže asi tak :-). U lomů a srubu jsme byli už navečer, v noci se žádné zjevení nedostavilo, pokud se nedá počítat to, že se Zkoumalovi zdálo, jak na něj ze stěny lezou hřebíky. V sobotu ráno jsme se pak vydali směrem k severu, ke Kozelce. Než se tam ale dostanu, je čas na další odbočku, totiž obecný nástin kraje mezi Manětínem a Úterým:
Krajina je kopcovitá, dá se tu docela dlouho chodit poměrně po rovině, jen na západě začíná pásmo potočních údolí vedoucích o severu k jihu. Kopce, které z té paroviny vyrůstají, mívají podobu protáhlých stolových hor nebo nízkých homolí, což je oboje dáno starým vulkanismem, který tu řádil někdy ve třetihorách. Občas se vyskytnou zajímavé skalní útvary nebo větší pásma trochu pomáčených lesů. Není tu žádný větší vodní tok, ale každou chvíli člověk zakopává na cestách o křemencové valouny, které sem zanesly zaniklé řeky starších geologických období. Vesnice jsou poměrně úhledné, zvlášť vezmem-li v potaz, že už jsme v Sudetech. Je tu podstatně míň rušno než třeba na Brdech, jde spíš o takový kraji „mezi“, kam jezdí asi hlavně Plzeňáci. Do toho jedna linie lehkého opevnění, sem-tam sejpy po těžbě zlata, zaniklé mlýny a tak.
Zmínil jsem, že jsme v první polovině druhého dne došli na Kozelku. Říká se jí taky Doubravický vrch, nachází se severně od Nečtin a je to asi nejzajímavější kopec, respektive stolová hora, v okolí. Po obvodu má trachybazaltové skály, na kterých se hojně leze, je tu něco pseudokrasu včetně sufozních propástek a linií závrtů. Výhledy do daleka.
Z Kozelky jsme pokračovali přes Mezí a Zhořec na Zbraslavský vrch, menší vyvřelý kužel opět s nějakým tím výhledem. Dále k Buči, kde jsme se trochu zamotali v lese a viděli spoustu hezkých malých prasátek (na bachyni už tak pěkný pohled nebyl). U Nežichova překřížena karlovarská silnice a vystoupáno na Třebouňský vrch. Na jeho jižní straně, vrchu Branišovském, jsme to taky zapíchli.
V neděli stačilo sejít k pěkné udržované ruině kostela svatého Blažeje a pak už pokračovat pořád podél úterského potoka. Úterý je pěkné městečko, vypadá tak trochu überwaldsky. Protože byl čas šlo se rovnou dál k soutoku Úterského a Dolského potoka a pak do Blažimi, Zkoumal si to ještě natáhl do Pláně. Návrat zpátky bez problémů.
Ještě pár poznámek a tak:
- Štvaní srny. Jak známo, člověk dokáže uštvat divokou zvěř, neboť sice není tak rychlý, ale o to je vytrvalejší. Během soboty jsme, myslím, tu srnu skoro uštvali. Pokud to teda byla pokaždý ta samá.
- Obří upíři v Rozporenském lese. Teda, proč by tu jinak bylo tolik obřích kolíků?
- Kniha Detleva Henschela Plané rostliny k jídlu. Irové prý jedí netřesky. Chápu, občas se holt stane, že shnijou všechny brambory a poslední loď do Ameriky právě odplula. Též lze zmínit problém s přírodními saláty - venku roste spousta jedlých bylin, ale nic, z čeho by se dala snadno vymačkat zálivka.
- Mistrovství světa v zewlingu. Soutěž by se mohla uspořádat pro venkovskou mládež. Hodnocení je ovšem problém, protože zewling vyžaduje současně mistrovské ovládnutí aktivit, jako je plivání kolem sebe a tůrování mopedu, a obecnou pasivitu. Vítězství je tedy třeba nějak vhodně přiřknout těm nejprůměrnějším.
- Výstava „Kutil v drsné přírodě“. O tom bych se zatím nešířil.
No, to už bude asi takové roztěkané všechno.
