Kdo kanady prodřel v tom pohřebním koutě, kdo šedivý vlasy z tý hrůzy teď má
Kdo viděl ty stíny, co do hrobu zvou tě, ten třesoucím hlasem mi za pravdu dá...
Letošní devatenácté Bloudění bylo mé první, i když o předchozích ročnících už jsem ledacos zaslechl. Původně jsem uvažoval o tom, že když se letos zúčastním, tak by šlo v tomhle tradičně robinzonádním velikonočním období sestavit nějaké speciální mužstvo ze Starých Dobrých Časů™ a porovnat si měřítka drsnosti. Oslovení borci ale pomřeli na civilizační choroby typu bakalářek a diplomek nebo už se chystali jinam, tak jsem se přidal ke skupince vedené Waki. A dobře jsem udělal.
Bloudění, zdá se, začíná pro účastníky už několik týdnů předem, a to fází, kterou bychom mohli pracovně nazvat „lapání bublin“. Organizátoři (letos Barbánek, Višňák, Indy) ty bubliny vypouštějí, bludičstvo masivně spekuluje nad tím, kam se letos pojede, kolik to bude kilometrů, jestli tu nejdrsnější kontrolu zatrhl Višňák Barbánkovi nebo Barbánek Višňákovi, nebo jestli tam zůstala, na co bude potřeba to geologické kladívko, zda budou muset i holky lézt pod zem a tak dále a tak vůbec. Ti, kdo nevědí, naznačují, a ti co nesmějí ani naznačovat, naznačují taky.
Ale konečně nastane onen dlouho očekávaný den srazu a před žižkovským tunelem se váhavým krokem shromažďujou shrbený postavy. Mezi nimi pobíhá Višňák, váží batohy a kontroluje kladívka. Skupinky bludičů se stabilizují, tu naši nakonec tvoří Waki, Mikki, Terka, Klárka, logik František, já a Udatný Blovičák CM. S blížícím se západem slunce se celé osmdesátihlavé pochodové těleso a míří na Hlavní nádraží. Výstupní stanici se dozvíme až tam, a je to (alespoň co se naší skupinky týče) Frýdlant, vážení! Liberečáci, kteří přijeli na sraz do Prahy, snášejí tuto ránu osudu bez hnutí brvou. Kupujeme společné jízdenky a cpeme se do vagónu, kterým brzy zazní hudba a zavoní řízky od maminky. Idyla vydrží až do Čakovic, kde udeří mimořádná událost na trati.
“Sekaná“, kývne hlavou Waki. Má režijku, takže dráhám rozumí. Vyvalíme se na nástupiště a členové přípravného týmu využijí téhle příležitosti k tomu, aby nás seznámili se základními organizačkami. Místní opilci na ně přitom shora házejí lahve a lijí... nějaké tekutiny. Brzy přijíždí dva náhradní autobusy, snad se do nich nakonec při troše ztrátové komprese vejdeme všichni, i když jsem později zaslechl nějakou bajku o cyklistovi, co se nevešel a tak odtamtud vyrazil na kole.
V Měšicích čekáme, co bude dál, a organizátoři zatím smlouvají u drah přistavení speciálního nočního autobusu z Liberce, protože je zřejmé, že nám navazující spoj ujede. Vyjednávání se vydaří, v městě pod rotačním hyperboloidem skutečně u nádraží jeden čeká. Nastupujeme po skupinkách, tak, jak budeme postupně vysazováni v Mníšku, Oldřichově, Raspenavě a Frýdlantu. Komprese zde dosahuje největšího stupně, dva vagóny bludičů v jedné karose. Karosa to nese těžce, v zatáčkách k Oldřichovskému sedlu to bere na jedničku, dvojku a stejně chcípe, naštěstí nemusíme vystupovat a tlačit. Některé ze skupinek jsou vysazeny rovnou před otevřenými hospodami, mají to těžké, takovéhle překážky hned do začátku.
A je tu Frýdlant, něco kolem půlnoci. Luštíme první zprávu, asistuje nám poněkud přátelský domorodec, který nám chce předvést místní diskotéku. První kontrola má být u jakéhosi bunkru č.13 v hlubokých lesích jižně od města. Odhodlaně vyrážíme kupředu a za chvíli skončíme na nádraží, kam jsme měli původně dojet. Obracíme se a jdeme podél trati na druhou, správnější stranu. Cesta je poměrně příjemná, jen kvůli nevhodným ponožkám si zadělám na první puchejře. Hvozdy na jizerských svazích vyhlížejí velebně, snadno nacházíme bunkr označený jako „12“. Rozložíme u něj spaní, s hledáním sousední třináctky a zejména zprávy, která je někde u ní, je to trochu těžší, ale v okolí se sejde dost skupinek na to, abychom ty skalní škvíry rukou svornou prošťárali.
Sobotní ráno. Slunce se opírá v háj, ptactvo nebeské libě pěje. Loučíme se se spolunocležníkem Seyčkem (teda, spíš se Seyček loučí s náma) a stoupáme mírně zmateně nahoru do kopce na zelenou. Lesní cesty, výhledy do kraje, žulové balvany, krásnota. Jediná věc nám to trochu kalí, a to skutečnost, že další zpráva je rozložena do tří dílčích, přičemž každá z nich je u jiného křížku a v jiné výšce hřeben Frýdlantského cimbuří. Zdá se, že obejité to budeme mít až kolem poledne, a to má být teprv druhá kontrola z patnácti. Nebo kolika, není v tom číslování úplně jasno.
První z těch křížků je Hausmannova smrt u Viničné cesty. Zpráva se dá najít poměrně snadno, než se stihnu rozkoukat, tak už zbytek skupinky mizí kdesi v dáli. Cestou k Františkánská je doženu. Hospoda, na kterou nás Waki lákala, má zavříno, dáme tedy jenom krátkou svačinu, nahazujeme batohy a jdeme stoupat Velkým Štolpichem. Jde to, byť ztuha, počasí je netypicky nejizersky slunečnodusné. Malou pauzu dáme u zasypané štoly, kam chvilku s Blovičákem strkáme hlavy, abychom se ujistili, že je opravdu zasypaná. Další kontrola se nachází u Maiwaldovy smrti pod Vodopádem, cesta se tu hezky stáčí po svazích, koukáme dolů do kraje. Tamhle za kopcem je Bogatynia.
Vrcholové partie Jizerek jsou plné dlouhých, rovných panelových cest. Dalo by se tudy zamířit ledaskam a moc neztrácet výšku, ale islandskej ďábel Višňák nás brzo zase žene dolů ze svahu k Preisslerovu kříži. Tam se dozvíme, že další kontrolu najdem na Klínovém vrchu a po krátké konzultaci s mapkou usuzujeme, že asi nezbývá, než to vzít přes údolí. Držíme se Čínské cesty, podle jedněch staré pašerácké stezky, podle jiných chodníčku vybudovaného při návštěvě čínských lidových lesníků v roce 1957. Je pěkná, úzká, místy se ztrácí a zase objevuje, ale jde po vrstevnici a to je dobré. V jednom místě ji přetíná strž epicky skandinávských rozměrů ohlodaná lavinou či přívalovým deštěm až na skalní kosti, spekulujeme, zda se tu náhodou nenudil liberecký šílenec Iwan.
Další stoupání nás čeká v Šindelovém dole a docela se vleče, je to vcelku příjemná cesta na nohy, ale za každým zákrutem pořád stejná. Spánkový dluh z pracovního týdne se taky začíná hlásit o slovo. Nahoře na rozcestí potkáváme další bludiče a trochu nás uklidňuje, že jsou to ti, kteří jindy bývají na čele pelotonu. Co nás naopak neuklidňuje je, že se blíží večer a zatím jsme došli jen ke kontrole 3/15. A navíc nás samozřejmě ženou nahoru na Smrk, kolmo do svahu po Nebeském žebříku. Dostavuje se výškové opojení, dojde i na Radikální Univerzální Motivátor. Nahoře to fičí, kolem se válejí cancoury sněhu, vyhlašujeme rozhlednu falešným cílem a jdeme k Tabulovému kameni. Snad to bude on, Barbánek dal do hádanky víc řešení, aby se tak snadno neuhodla. Je to on. Po vymleté cestě klopýtáme dál do Polska, další kontrola má být někde u bývalé observatoře poblíž hranic. Značky se tady v Paschongském záhoří moc nedrží mapy (nebo mapa značek), ale úspěšně spadneme ze Smrku až k malému potoku nad vsí, kde rozložíme spaní a večeři. Zvony z údolí ohlašují, že jsme buďto zapálili les, nebo vstal Kristus z mrtvých.
Ráno se v klidu sbalíme a pokračujeme ke věži. Někde by tu měl být pramen minerálky, ale i když s sebou máme polonistku, radši se místních moc nevyptáváme. Jediný domorodec, který nám něco poradí, ostatně mluví urdomorodecky – „zwei hundert Meter, dann links“. Kontrola v bývalé Kaiser Wilhelms-Turm spočívá ve sčítání žlutých puntíků a nasměruje nás o pár kopců dál k jakési mohyle splněných přání. Nejlíp se tam asi jde po hranici, jen mne trochu zaráží, že i 21 let po revoluci je Staatsgrenze (navíc se spřátelenou PLR) obehnaná elektrickými dráty. Jako bychom byli dobytek, bo co!
Mohylu najdeme až po vyřešení mírného zakufrování spojeného se záměnou kopců Kukačka a Dobrzyca. Už tam číhají Višňák a Indy, což svědčí o tom, že to tu bude zvláště záludné. Zpráva se má nacházet ve stejné vzdálenosti od žluté značky, jako je vzdálenost žluté značky od mohyly. Žlutá značka je ovšem přímo na mohyle. Což znamená, že zpráva je tam taky, jen důvtipně zabetonovaná v žulové kostce. Konečně přichází ke slovu geologické kladívko. Po troše námahy se nám konečně podaří jeden z těch menších šutrů rozklepnout.
„Hledejte v jiném kameni.“
Od mohyly jsme měli pokračovat dolů údolím ke štolám kousek od Leśne. Vytipovali jsme si údolí, kterým se dobře půjde, ale když jsme sešli dolů, zjistil jsem, že tu potok teče na druhou stranu a tudíž jsem skupinku donavigoval úplně jinam. Naštěstí to nakonec nebyl tak zásadní rozdíl, protože obě údolí končily na kraji města. Štoly jsme pak našli snadno a rychle, jest to bywala fabryka nacyzstyczna nedokonczena. Zajímavé místo, byť co do rozsahu srovnatelné akorát asi tak s Branickou skálou.
Po vyluštění zprávy jsme se vmísili do Leśne mezi nedělně nastrojené Poláky a utábořili se na náměstí u strategického stánku se zmrzlinou, vhodně doplněnou teplým pivem a gumovými bonbóny. K příznivému mentálnímu rozpoložení přispěl taky fakt, že v těch zvěstech o číslování zpráv byl zřejmě poněkud chaos a měli bychom pohodlně stihnout dorazit do cíle.
Nad Leśnou jsou polozatopené čedičové lomy, u nich se dala najít další zpráva, která už nás definitivně obrátila zpátky do Čech, k Bílé skále. Poslední zastávku před cílovou rovinkou představovala Srbská, kde mel být ukryt Barbánkův poklad. Protože byl Barbánkův, nedal se najít, ale naštěstí to nebylo třeba a za půl hodiny už jsme za soumraku spočinuli u ohně u bludičského guláše. Tuším, že jsme došli asi pátí nebo šestí, další skupinky pak přicházely ještě kolem půlnoci.
Ráno konečně začalo pršet. Ale to už se šlo jenom do Jindřichovic na vlak, který jel s pár přestupy do Prahy. Oběd v Liberci, nádraží jak po vymření, aspoň, že tam vedle bylo to čínské bistro se zmatečnou paní. Výluka na trati se tentokrát nekonala. A to je vše. Tak zase třeba za rok!
(Celkem asi 72 km a 2300 nastoupaných metrů. Kila jsem nepočítal.)
