V sobotu ráno jsem si zabalil kufry, do nich dal vodítko, láhev s pitím a brzo ráno vyrazil na výlet. To, že šlo o brzké ráno jsem poznal z osmi ospalky zalepených očí. Jestli umíte počítat jako já, už víte, že se se mnou na výlet vypravili čtyři páníčkové. Konkrétně tři kluci a jedna holka. Jak to domluvili nevím, rozuměl jsem akorát KrásnéČechy, Jizerky a výlet. A já vždycky, když slyším výlet, tak už nic jiného neposlouchám, začnu se třást těšením a balit si ty kufry.
A tak jsme dokodrcali na Smědavu. Podle slunce bylo furt ještě ráno a já se při představě celého dne v Jizerkách zase těšením začal třást. Nesnáším, když je nejasná situace, když se čeká, hledá v mapě, stojí a bloumá. Tohle ráno to ale bylo jiné. Všechno šlo rychle, šup, šup a už jsme šlapali po nové hřebenovce, po modré značce, k odbočce na Jizeru. U ní je Malá klečová louka a na stromech se najednou začaly objevovat místo modrých značek značky žluté. Pod Jizerou jsem na jednom odpočívacím balvanu konečně našel ten správný klacek a nechal jsem se s ním pro jistotu vyfotit. Bylo to moudré, protože mi ho páníček vzápětí zahodil a já se zapomněl dívat kam letí. Aspoň mám památku.
Na Jizeře jsem úplně nahoru ke křížku nevylezl. Trochu se totiž bojím strmých výstupů a při pohledu dolu se mi nedělá úplně dobře. Trvalo to nekonečně dlouho, než páníčkové slezli dolů. Nejdřív jsem odtamtud slyšel samé chvály na výhled a následně samá zvláštní slova. Foursquare, čekni se, co Gowalla, založ spot, nahraj fotku, čekni se za Atose (to jsem trochu znervózněl), doprčic, vybito, vyndej akumulátor, kdo má ten kabel, založeno. Pak několik známých veskrze slušných stížností na pomalý internet, něco o Androidu a iOS. To už jsem nerozuměl vůbec a byl jsem rád, když se páníčkové za hurónského smíchu, že se čekli špatně (napsal jim to Marek Prokop), vykolíbali z Jizery.
Jako by mi někdo vymazal paměť, najednou jsme se ocitli u Knajpy. Na přesnou cestu si asi nevzpomenu (mrkněte na mapu), ale dál už si vzpomínám moc dobře. V Knajpě nám dali buřty, klobásky a chleby se sádlem. To byla paráda. Bylo tam dost cyklistů, co se ládovali buřtíky a tak jsem jim přál šťastnou cestu s plným břichem. Většinou se v nich trochu hnulo svědomí a v zájmu ulehčení následné cyklotrasy mi kousek toho buřtíka věnovali.
Mrkli jsme na Čihadla a vyrazili po modré na Rozmezí, z rozmezí po žluté na Sněžné věžičky a z nich přes Černou horu do Sedla Holubníku. Na Žďárku jsme si dali rohlík se sýrem a jablko. Já si dal teda jenom ohryzky, ale nevadilo mi to, hlad jsem ještě neměl. Minuli jsme Hütterův kříž a omylem obešli Smědavskou horu z druhé strany, kolem havarovaného letadla. Páníčci si vygooglili, že tam v roce 1992 vlastně havarovala dvě francouzská letadla najednou, protože bylo hnusně. Dneska ale bylo tak krásně, že by horu nepřehlídli.
Vyběhaný, spokojený a netřesoucí jsem dorazil zpátky na Smědavu, dal jsem si vodu a usnul.
