Někteří si rádi dopřejí i ranní osvěžující koupel v lagunách Vražedného potoka, jinačí si klidně mohou trošku přispat, neboť brzy po ránu je ještě tento úsek zelené značky z Ramzové na Šerák úplně bez lidí. Z rozcestí „Pod Obřími skalami“ je to 1,5 km neustálého stoupání a výhledy, které nás po celou dobu doprovází, rozhodně stojí za to. Z Obřích skal vede cesta dale po modré. Jsme rádi, že jsme si nevybrali stoupání z Ramzové po červené, protože jak se podle koncentrace lidí nahoře ukáže, lanovka je v provozu už od 8,30 a šlapání v její blízkosti by určitě nebylo tak klídkové.
Kamenná chata Jiřího na Šeráku(1351 m. n. m.) je jedna z nejstarších v Jeseníkách, je z roku 1899 a letos ji znovu dávají do pořádku, provoz ale zůstal nepřerušen. Odtud se vydáme už zase po červené značce, kterou už dnes neopustíme. Vede nás skrz krásnou národní přírodní rezervaci Šerák-Keprník. Oblast je chráněným územím již od roku 1903, kdy tu měl své panství Jan II. z Lichtenštejna. Na tu dobu byl velmi osvícený počin vzdát se části panství a tedy i možnosti těžit zde dřevo, ve prospěch zachování přírody. Na Keprníku(1423 m. n. m.) je vyhlídka i s tabulí, podle které se lze v okolních kopcích zorientovat. Skupinky „lanovkářů“ většinou míří jen sem, takže další krásný úsek cesty máme zase skoro jen pro sebe.
Dalším krásným místem spočinutí se nám stane Vřesová studánka(1333 m. n. m.) pod Červenou horou. Zdejší voda má prý léčivé účinky, a v Jeseníkách se to ví už od 15. století. To si tu jeden lesních propláchnul své nemocné oči a ty se uzdravily. Od té doby přicházely spousty lidí a i jim se dostávalo pomoci. V 17. století zde v blízkosti byla postavena i horská chata a nad studánkou dřevěná kaplička. Tak mělo více lidí možnost do těchto míst přijít, místo bylo velmi vyhledávaným cílem. Kaple byla později přestavěna na kostel, který v roce 1943 vyhořel. Ani chata zde dnes už nestojí. Na konci 19.století dostala modernější podobu, ale roku 1988 byla kompletně zbořena.
Příjemně osvěženi vodou ze studánky se vydáme na cestu k Červenohorskému sedlu, je to odtud 3,5 km. Skvělé na celém dnešním putování je to, že se nám ani na chvíli nepřestanou ukazovat výhledy. Je vidět protější hřeben s vrchem Vozkou(1377 m. n. m.), seříznutý vrchol kopce Mravenečníku, kde se nachází „největší div Česka“ – přečerpávací elektrárna Dlouhé Stráně i údolí sahající až k Šumperku.
Červenohorské sedlo je jakési letní i zimní centrum turistiky s poměrně velkou jídelní a ubytovací kapacitou. Kolem velikých bud vede veliká silnice, kterou radši rychle přejdeme, přetínáme pár menších sjezdovek a jsme zase nahoře. Cesta nás teď povede hezkým terénem kolem rašelinišť, místy po dřevěných chodnících. Tady Pozor! Choďte zásadně prostředkem, nešlapejte na okraje prken, neb nejeden hřeb je uvolněn a nebezpečí nepříjemného zvrtnutí některé z částí nohy je dost nasnadě.
Před šťastným spočinutím na Švýcárně je ještě třeba vystoupat na Velký Jezerník (130 6m. n. m.) a pak už se servírují borůvkové knedlíky, vepřové výpečky nebo co bude mít zrovna kuchař navařeno. Švýcárna je opravdu příjemné místo, kde nás pohostili, ačkoliv už bylo po zavíračce – pro turisty otevřeno jen do 17 hodin!
Je to vůbec nejstarší chata sloužící turistům a byla založena knížetem Lichtenštejnem v roce 1829 jako salaš, už tehdy ale bylo možné zde najít útočiště a něco málo pojíst. Prvním salašníkem tu byl Švýcar Johan Aegerter, odtud tedy jméno a proto tu kolem oken povlávají švýcarské vlajky. Jako pěst na oko ale vůbec nepůsobí. Při pohledu na pasoucí se krávy na svažující se louce pod „salaší“ se vám na chvíli může zdát, že jste opravdu ve Švýcarsku. Možná ještě více než u krav můžeme najít podobnost v čistotě zdejšího vzduchu. Vedle chaty stojí zvonice od současného autora Miroslava Vochty, zvon a pamětní desky vytvořil Otmar Oliva. Dílo má sloužit jako vzpomínka na horaly a horolezce kteří někde při výstupu přišli o život.
Před chatou se parádně vysedává i vylehává, ale musíme si ještě najít místo vhodné k přespání tak, aby to pro nás ráno na Praděd byla hračka. Neprozradíme, kde přesně jsme narazili na pěšinu, která se později ukázala být původní červenou značkou. Rozhodně nás ale tento objev nadchnul, netrvalo dlouho, a našli jsme si to nejlepší místo k přespání jen skok od vrcholu Pradědu. K večeři jsme měli ty největší borůvky v celých Jeseníkách.
