Tentokrát nás místo výstupu na Horu Matky Boží čekal výstup na poněkud světštější vrchol – Králický Sněžník. Šli jsme po červené značce, která těsně za městem potkává vojenské muzeum, a potom už vede po vršcích směrem k prvnímu výraznému vrcholu Králického Sněžníku – Klepáči.
Klepáč je známý díky tomu, že se na něm nachází hranice tří úmoří – na východě jej odvodňuje řeka Morava, dále přes Dunaj tekoucí do Černého moře, ze západu stékají pramínky do Kladské Nisy, patřící k povodí Odry mířící k Baltu, a vody jižního svahu už patří Tiché Orlici, povodí Labe, Severnímu moři. Červená však přes Klepáč nevede, můžete si ale výlet o pár kilometrů navýšit tím, že na rozcestí pod Klepáčem odbočíte po modré. My však máme před sebou ještě dlouhou cestu, a tak jdeme co možná přímočaře. Od dosažení časového rekordu při výstupu na Sněžník nás dělí jen přítomnost spousty borůvek kolem cesty, na které se nevydržíme jen dívat. Po celou dobu cesty nemáme při naší výstupové disciplíně konkurenty, jen kolem parkoviště pod Klepáčem se motá pár houbařů. Až se zelenou značkou, pod samotným vrcholem, se přidávají houfy turistů. To už jdeme nějaké 3 km podél česko-polské hranice.
Spolu s česky a polsky hovořícími občany stoupáme dál. Při tomto mísení kultur není patrna ani stopa po nepříjemných sporech o Kladský výběžek, které probíhaly po 2. světové válce. Tehdy Kladsko připadlo Polsku. Až do roku 1742 bylo součástí Zemí Koruny České a potom připadlo Prusku, tedy Německu. Dnes si ten velký kus krásné země prohlížíme coby Schengenský prostor a historie nás u toho nermoutí.
Vrchol Sněžníku je poset kamením, což ukazuje na velmi aktivní erozní činnost. Je však patrné, že lidská ruka zde také musela zasáhnout. Až do roku 1973 zde stávala rozhledna. O kus níže, dále po červené, narazíme na zbytky Liechtensteinovy chaty, zbořené 1971. Jako by v 70. letech byla destruktivní činnost jaksi populární... Vedle bývalé chaty je od roku 1932 známá soška slůněte.To měl ve znaku umělecký spolek Jescher, který se zde scházel.
Poté, co jsme si na cestu do petky nabrali kus Moravy (pramen řeky Moravy vytéká právě ze Sněžníku), se vydáváme dále. Rozhodli jsme se jít ze Stříbrnické po zelené, která je přímočařejší a vede podél hranice. Značku jsme nenašli, hraniční kameny ano, ale radši jsme se drželi jistoty – jasně zářící červené. Krpál dolů je to tak jako tak a zelenou jsme po cestě nakonec potkali. Doporučení z toho vyplývá takové: jděte podél značené hranice, pěšina tudy určitě povede, vyhnete se tak zbytečně delšímu úseku po sjízdné cestě a narazíte na víc borůvek. Od Hraniční hory (952 m. n. m.)už za další pokračování zelené neručíme, odtud máme ozkoušenou jen červenou. Brzy se rozhodneme pro nocleh u lesní kaple Panny Marie, kde je hezký pohostinný plácek. A jelikož těla už nějakou tu únavu pociťují a břicha jsou plna lesních plodů, jdeme bez večeře spát. Spí se tu dobře.
