Tentokráte na kole, potřeboval jsem toho objet docela dost.
Budiž ovšem předem řečeno, že jakkoli má kolo své nepopiratelné výhody, jde zároveň o jeden z nejneskladnějších předmětů na světě. Kdyby Jan Tleskač umístil do klece namísto ježka obsahujícího plánek rovnou model svého létajícího kola v přiměřeném měřítku, nemusel by se obávat, že ho kdy kdo vyjme. A kdyby jo, aspoň se ošklivě zraní o řídítka.
Neskladnost bickylu zvláště vynikne ve vlaku. Rychlíky směr Trutnov mají sice vyhrazené prostory pro přepravu spoluzavazadel, zejména jízdních kol, ale to kolo tam nejde umístit tak, aby někde někomu nepřekáželo - buď blokuje dvířka na jedné straně vozu nebo na druhé nebo je nutno ucpat chodbičku. Pořád je to ale samozřejmě pokrok oproti běžným vagónům, kde se převážet nedá vůbec, dokonce jsou tu stoličky, na kterých může cyklista sedět a vehikul přidržovat, zatímco kolem prochází mládež ověšená karimatkami, sportovními taškami (druhá nejneskladnější věc po bicyklu) a piercingem, která míří na festival v Trutnově. Prostor pro spoluzavazadla je ve vagónu vyčleněn na úkor toalet, což aspoň zadává příležitosti ke společenské konverzaci ("Ahoj kámo, hele, vole, sou tu někde záchodky?" "Ne, a už jsem vám to říkal před půl hodinou." "Hustý!").
V Trutnově se to všechno vysype ven. Normální lidi jdou na fesťák, já mířím do hor. Začátek je ke mně poměrně milosrdný, slézt musím až asi po dvou kilometrech, kde už se mi to díky zavazadlům na nosiči staví při příliš horských převodech na zadní. Prvním cílem (a pro dnešek posledním, táhne se k večeru) je dělostřelecká tvrz Stachelberg, ke které se dá poměrně pohodlně dojet po červené hřebenovce. Ještě, než dorazím na místo, se chvíli ploužím v huští a hledám zbytky štol nedostavěného vchodového objektu a staveniště kasáren. Nalezeno, ale žádný velký fárání to není, jedna je po pár metrech zavalená a druhá ještě projistotu zamřížovaná.
U samotného vstupu do expozice už nikoho nepotkám, tedy až na pár komárů, co se asi líhnou pod granátovými skluzy. Není jich ale moc a než večer pokročí, ještě jich ubude. Uložím se poblíž laviček, koukám do kraje, spím.
Ráno zbývají do otevření pevnosti dvě hodiny, rozhoduji se tedy, že pojedu dál a nebudu čekat. Je ovšem nutno vyměnit duši na předním kole, při tom plížení se křovím kolem štol se mi do ní vrazil jakýsi houštinný trn. U tohohle bicyklu je to má první výměna pneumatiky, při sjezdu do Prkenného Dolu u Žacléře upřímně doufám, že jsem tam to přední kolo pak zpátky uchytil správně, ale jsem tu, takže asi jo.
Žacléřské náměstí je po ránu trochu přivymřelé, v muzeu ale mají otevřeno a za návštěvu to stojí. Expozice je laděna převážně historicky a etnograficky, jedna místnost je věnována i hornictví. Z dočasných výstav běžela zrovna jedna věnovaná krkonošským laborantům a jejich umění vyrábět z bylin rozličné léčivé lektvary a masti. Jo, a mají tu oba díly knížky V. Jiráska "Ve znamení mlátku a želízka", které mapují dějiny hornictví v Jestřebích horách. Já už jsem si je vezl s sebou, ale stojí to za zmínku, protože jsou špatně k sehnání.
Z centra Žacléře pokračuji po silnici kolem hasičárny k uhelnému dolu Jan Šverma. Teda aspoň v mapách je to značené jako silnice, realita je poněkud skromnější, řekněme lesní cesta, ale jet se po tom dá. Zajímavostí jinak nikde moc neznačenou (a když, tak blbě) je malá a pěkná šachetní budova dolu Jiří, která stojí na kopečku hned na kraji Žacléře. Je součástí naučné stezky "Po stopách J. A. Komenského", asi tu Komenský fáral, bo co.
Důl Jan Švera stojí hned pod kopcem a je nepřehlédnutelný, zejména díky svým dvěma těžním věžím, které už jsem tu ani nečekal. Pečlivě se o něj stará jakási firma, která tu prý naváží toxické svinstvo do podzemí a nazývá to rekultivací, říkali v televizi. Každopádně na mne ta okolní oblast působila tak nějak divně chmurně a číhavě, jako bych byl na konci světa krátce po nějaké katastrofě, kdy lidem ještě plně nedošlo, že k něčemu došlo. Prostě ještě jezdí autobusy, ale za chvíli už je třeba vydat se k hotelu Ozon. Dojem byl asi hodně podtržený tím, že se blížila oblaka šedá, zvedal se vítr a vypadalo to, že začne pršet. A taky tím, že jsem vlastně na konci světa byl, nebo tedy aspoň na konci Čech.
Pršet začalo o kousek dál, v místě, které jako by v sobě tu číhavou pošmournost koncentrovalo - u staré cihlové budovy poblíž štoly Prokopi. Dovnitř pořád vedly dráty, i jističe u vchodu vypadaly nově, ale zezadu se otevíraly nezajištěné dveře do vybydlené předruiny s propadlými stropy. A dveře hlídal ještěr nebo drak vytesaný v pískovcovém futru, díval se takovým tím pohledem, ze kterého člověk pochopí, proč se dračím žilám říká zrovna "dračí". Vedle něj na dveřích zavěšeny šnečí ulity jakéhosi sudetského vúdú, uvnitř obvyklý bordel, byl jsem docela rád, že jsem nenašel posledního obyvatele viset z trámu nebo tak něco.
Tuhle část Čech uzavírají nepřehlédnutelné Vraní hory, vysoké kopce, které spadají strmými svahy do Čech, ale většinou svého těla už leží v Polsku. Jedno z těch neznámých kapesních pohoří, kde málokdy kdo byl. Podobně jsou na tom v okolí ještě třeba hory Javoří. Hranice Vraních hor jsem překročil nejspíš u pozoruhodného viaduktu v Bernarticích, zbývalo jen přečkat nejzuřivější déšť na autobusové zastávce (kolem projíždí cikán s koněm taženým chariotem se sedačkami z Dacie) a pak se vydat rozhlodanou silničkou nahoru po úbočích. Cesta značená v mapě jako "zpevněná" se brzo stala polní pěšinou, ale projít se naštěstí dalo a za chvíli už jsem stál na hřebínku zvaném Rybníček nad Bečkovem. A kolem haldy a zadeklované šachty...
Většinu informací jsem si o nich pak zjistil až doma. Těžba tu zřejmě započala v roce 1952 na dole s dobově příznačným jménem Novátor. Soudruhům šlo o uran, který se tu v okolí vyskytuje v uhelných slojích, a když uran časem vytěžili, přibrali to uhlí taky. Je to zvláštně zastrčený kout. Na jednom z konců hřbítku se dosud nachází značně rozpadlý areál bývalé jámy č.3, architektonicky zajímavý mimo jiné jakýmsi atriem v hlavní budově. Důlní budovy byly ale druhotně využívány JZD, takže kdo ví, co je přesně z jaké doby.
Bečkov, to je víska překvapivě živá na to, že se sem jede po asfaltkách přezastrčených a celé údolí míří už do Polska. I když část té živosti mají asi na svědomí rekreanti. Býval tu prý mimochodem krom těch dolů i vápenný lom s vápenkou, ale ten jsem nehledal. Místo toho jsem projel po louce k hranici a pak chvíli tlačil kolo do kopce, abych odbočil na polskou modrou. Měla totiž vést podle dalšího zaniklého uhelného dolu, tentokrát už na polské straně. Ten jsem ale šťastně minul, orientoval jsem se podle poslední zbývající budovy, ale v té jen pár Poláků debatovalo nad traktorem a k patkám těžní věže, které by podle ortofotomapy měly být kousek nad tím, už jsem se nevracel. Terén jest ostatně dosti zneprzeglednen čerstvě vysazeným lesem. V Okrzeszyne jsem to stočil dolů podél vody ke státní hranici a zanedlouho zase vyjel do Čech, kde se mi na frekventované silnici urval nosič na kole. Naštěstí to šlo celkem slušně zaimprovizovat gumicukem.
Dalším cílem byl po průjezdu Chvalčí uhelný důl Celestýn. Leč objekt se nachází v majetku Policie ČR, na výzvu račte zastavit, vstup zakázán, střelnice, děkujeme. Stejně tak oba velké důlní areály u Radvanic nebyly moc fotogenické, kdysi tu prý aspoň hořela halda, ale tu už uhasili. Jednu fotku jsem alespoň pořídil u dolu Bohumír poblíž Jívky, ale bylo mi nutno odtamtud rychle vypadnouti - bouře a černá tma mordorská, které se už nějakou dobu točily kolem, se rozhodly vydat na jihovýchod a podrobit mne horizontálnímu dešti a všemu dalšímu nečasu. Do Jívky jsem šlapal docela rychle, zvlášť, když bylo nutno ujet pár stovek metrů po holém hřbítku osázeném elektrickým vedením, za kopcem hromy divo bily a nebylo se kam schovat. Zcela mokrý dorazil jsem do autobusové zastávky ve vísce pod kopcem a strávil tam asi půl hodiny ve společnosti kontejnerů na tříděný odpad a shnilých švestek.
Po dešti jsem začal pomalu na nějaký příznivý převod stoupat do svahů Jestřebích hor. Měljsem v plánu vyjet na hřeben, zapadnout tam někde do lesa a nejlépe se usušit v nějakém pěchotním srubu a přenocovat tam. Ještě jsem se ale stavil u Tmavého dolu (dříve těžba uhlí, dnes ukládání důchodců) a u pěchotního srubu T-S 26 (expozice, ale momentálně bylo zavřeno). Na hřebeni u Odolova jsem si všiml ještě jednoho pěkně oprýskaného bývalého důlního areálu, ale fotky nebudou, jelikož při bližším ohledání bylo zjištěno, že je to věznice a ty se fotí nerady. Pokračoval jsem tedy dál lesem po Panské cestě k severozápadu a vyhlížel noclehuhodný bunkr, ale byly tam jenom řopíky, do kterých se mi nechtělo, linie TO se se silničkou nějak míjela. Nakonec jsem nocoval v lesní boudě či turistickém přístřešku na křižovatce.
V noci sen - pobýval jsem u jakéhosi společenství, které mělo nějaký podivný zasvěcovací rituál. Jeho první krok spočíval v kropení vodou, jakési analogii křtu, druhá fáze byla noclehem v lese v nějakém chatrném přístřešku a vzdorování panice, která se měla dostavit. Na sáčku od polévky jsem si přečetl rady pro podobnou situaci v mystériích bohyně Kálí: "Vyskoč rohu nahoru" Přemýšlel jsem, co to znamená, a dospěl k názoru, že když člověka uzavírá ten roh (jako se stává civějící kočce z Neftipných ftipů), má si všimnout, že ten roh je tvořen zdí a na tu zeď vylézt, čímž získá novou perpektivu. Ale pořád si nejsem jistý, jestli to tak bylo myšleno, bylo-li to vůbec nějak myšleno. Jo, a taky jsem byl na společné rodinné oslavě rodiny jednoho kamaráda, kterého jsem dlouho neviděl, a asi i nějaké další věci.
Rano jsem jel dál po hřebeni a pod Žaltmanem zamířil dolů po serpentýnách po žluté. Tudy už probíhá jedna z větví místní naučné důlní stezky a i těch uhelných dolů je tu víc. Portál dědičné štoly Xaver alias U Buku alias Pětiletka je bohužel v uzavřeném areálu masny, ale je aspoň trochu vidět od silnice. Žlutá od Xavera pokračuje po trase býalé koňky do Malých Svatoňovic. Zde stojí za to zmínit, že kromě koněk a úzkorozchodných železnic byly na úbočí Jestřebích hor taky svážné dráhy řečené "bremsty", ale všechny, co byly v okolí, se mi tentokrát podařilo nějakým řízením osudu minout.
Malé Svatoňovice jsou rodištěm bratří Čapků, pročež se zde každý podnik jmenuje nějak jako Salamandr nebo Dášenka. Případně je kousek odtud taky Lotrandova hospoda, ale ta je až v Odolově, působí dosti zavřeně a je ověšena cedulkami "soukromý klub" - asi tam chodili lidi. Cestou od ulice, co vede k železničnímu přejezdu, k areálu bývalé štoly Ida (dnes všemožný průmysl) je mimochodem povrhová expozice různých důlních vozíků, lokomotiv a další techniky, která není značená na mapách. Stojí přímo na trase bývalé úzkorozchodky, která vedla právě k Idě. Idu jsem ale objel zespoda kolem haldy, podnik je zřejmě neprůjezdný.
Pak už bylo nutné vystoupat přes Strážkovice zase k sedlu u Odolova. Mimochodem, díky památníku na průchod Rudé armády těmito místy je to tam takové trošku dukelské. Druhá varianta byla jet do Rtyně do muzea, ale přislo mi, že vydám-li se horem, bude tam téch památek víc. U Panské cesty směrem k Bohdašínu například stojí památník nejhlubšího místa dosaženého při těžbě uhlí pod Jestřebími horami a taky kříž na památku posledního důlního neštěstí, ke kterému tu došlo v roce 1989. O kousek dál je pak v terénu vystaven kus zkamenělého dřeva - araukaritu - ale araukarity jde v okolí potkat i jinde, třeba u válečného památníku ve Strážkovicích. Vyskytovaly se tu ostatně často, leckde k nelibosti horníků, protože kus araukaritu ve stropě chodby je snadno přehlédnutelným "špuntem", který jen čeká, aby mohl vyklouznout někomu na hlavu.
(Jaký zvuk vydává kus padajícího stromu uhnilého už před miliony let, řítí-li se na někoho, kdo ho nestihne uslyšet?)
Do údolí jsem se vydal v Bohdašíně, kde jsem i nabral vodu u pumpy. Chutnala ovšem zvláště železitě, jako by tam chyběla cedule informující o tom, že jde o vodu minerální. Ale asi byla jen zvláště uleželá, radši jsem ji rychle v malé občerstvovně v Kosteleckých Končinách zazdil česnekovým langošem a primátorsko-náchodskou limonádou (to není eufemismus, ten pivovar dělá i bublinkové vody). Sjezd přes Radechovou do Náchoda byl příjemný, pěšky bych to ale teda po asfaltu šlapat nechtěl.
V Náchodě začala po etapě důlní další etapa bunkrová, je jich tu zpřístupněno hned několik. V Bělovsi dole v ulici Kapitána Jaroše je pěchotní srub N-S 84 "Voda", snadno přístupný i osobám líným. Lidé udatnější mohou vytlačit kolo po zelené značce nahoru svahem nad lázněmi, až se dostanou ke srubu N-S 82 "Březinka", který je zrekonstruován do podoby z roku 1938. Nad ním v lese je ještě zpřístupněn N-S 81 "Lom", kde je vystaveno všechno, co se do Březinky nevešlo nebo kvůli zachování rázu tamní expozice ani vejít nemohlo. Odtud je pak možno pokračovat buďto po naučné stezce dál k Dobrošovu nebo po silničce dolů k N-S 71 "V sedle", známějšímu spíš jako Kahan III. Byl totiž v rámci nechvalně známé akce Kahan, která jinak postihla třeba i pevnost Hanička, přestavěn na tajné pracoviště StB, které mělo zajišťovat komunikaci s rozličnými státními orgány, se zastupitelskými úřady, československými obchodním loďstvem a jinými podobnými různými. Prohlídku jsem stihl na poslední chvíli, děkuji pohodovému panu průvodci.
Co už jsem nestihl byly otvírací hodiny pevnosti Dobrošov. Dal jsem si tedy aspoň v Dobrošově večeři a šel přenocovat na stropnici N-D-S 72 "Můstek", kde je vybudována vyhlídková plošina. Obzory epesní, škoda, že jsem tentokrát už nepobral stativ. Noc byla trochu chladná, léto holt končí.
Ráno následoval dlouhý a příjemný sjezd dolů do Náchoda, jen bohuže trochu přerušený stoupavou silnicí k Vysokovu, měl mě název obce varovat. Z Náchoda to totiž do Prahy bez přestupů nejede, takže je lepší přesunout se s kolem až do Starkoče, což je velké nádraží u malé vísky, trochu něco jako Jedlová. K návratu do Prahy už není moc co dodat, jen že vlak byl nějak zaplněnější, takže jsem sdílel prostor pro zavazadla s partou vcelku příčetných ruských hiphoperů vracejících se z HipHopKempu. V Praze už jenom troška kličkování po Starém Městě a je hotovo.
