Raná a Milá

První vrchy Českého středohoří na sever od Loun jsou zvláštní a nezaměnitelné. Ještě netvoří horské pásmo, spíš jde o jednotlivé homole a bochníky, které se zvedají z rovinaté krajiny.

Některé jsou zarostlé křovinami a útržky lesa, jiné holé, jakoby na skotský způsob vypasené. Jejich tvary působí podivně významně, člověk by čekal, že v pravěku k nim musely existovat nějaké propracované mýty. Když si představím třeba nějakého středoeneolitického poutníka z jiné části Čech, který doma obcuje s bohy na jakémsi typicky bochníčkovitém kopci (které, aspoň mám takový subjektivní dojem, tenkrát pro některé účely preferovali), načež se vydá za příbuznými a uvidí tohle, klidně bych věřil, že ho popadne jejich tehdejší varianta jeruzalémského syndromu. Co se vlastní podoby takového mýtu týče, mně tyhle osamocené výchozy třetihorních láv přijdou jako zkamenělé stádo. Nevím čeho, Bořeň sice vypadá skoro jako mamut, ale v mladších dobách bych možná (s fantazií puštěnou na špacír) sázel spíš na nějaký dobytek. Alternativně by celé Středohoří mohlo být třeba kamennými mužíky, kterými si nějaký světaznalý a zcestovalý bůh značil cestu, nebo obydlími nějakého početného leč rozhádaného pantheonu. A nebo obří mohylník.

Analogie: Uluru, Větrov, Eildon hill, Edoras, Pálava.

Kolem Rané, Oblíku a přilehlých kopců jsem už několikrát projížděl, ale nikdy si nenašel čas se sem podívat. Až teď kdy jsem měl čas tak akorát na jednodenní výlet s úvodním přespáním vhodným na focení východu Slunce.

Večer na Zličíně je v autobuse pět a půl lidí, dobře naladěný řidič doporučuje příchozím slečnám, paním a dívkám nejlepší místa k sezení, všude kolem dálnice je tma. V Lounech na autobusáku se chvíli zorientovávám, nacházím zastávku Louny - střed a přiblížím se ještě do Lenešic. Je mlžná noc, ze stájí voní hnůj, před hospodou nasedá na kola přinapitý manželský pár. Celá vesnice působí trochu tísnivě, těžko říct, čím to je, ale když překročím blikající železniční přejezd polňačky a zmizím do polí, docela se mi uleví. Je poměrně teplo, cesta je tudíž blátivá a klouže, pomalu se přibližuju k Lenešickému chlumu a škobrtám rozježděným mělkým úvozem nahoru. Vím, že tu má být nějaká vodárna a skutečně za chvíli narazím na vybetonovanou nádrž. Obcházím ji a slézám zase pod kopec na druhou stranu. Les je tu mladý a nízký, přede mnou už se rýsuje trojitý hřbet Rané.

Stoupání na kopce v tomhle kraji je záludné - na první pohled se zdá, že je potřeba jenom vyšplhat do strmého svahu, což je sice náročné, ale netrvá to dlouho. Jenomže díky té strmosti na první pohled zanikne fakt, že terén se pomalu zvedá už delší dobu před vlastní horou. Zatímco u kopců jiných tvarů jdete často nahoru a těšíte se, až se terén začne srovnávat a budete tam, tady jdete nahoru a před sebou vidíte téměř vertikální závěr cesty, který teprv přijde. Což je malinko demotivující.

Zatímco si to šlapu po blátivé cestě a travnaté pěšině nahoru na Ranou, z údolí mi svítí na cestu nějaký obří stroj s jasnými halogeny, kterým mne pomalými přískoky dohání. Nedožene mne docela, ale jeho účel netuším - naposled jsem takhle v noci potkal na Brdech dřevaře, ale tady moc není co kácet - až později si tenhle neidentifikovatelný stroj dám do souvislosti s pracemi na silnici z Lenešic do Rané.

Ani se nenaděju, a jsem v sedle. Je tu větrno, na nebi svítí hvězdy, dole zase prosvítají pod mlžným příkrovem světla vesnic, městeček a aut. Raná není moc vysoká, ale mám pocit, jako kdyby měla rozměry aspoň Milešovky. Dojdu tedy ještě na vrchol, který je místy obložený nějakou geotextilií - zřejmě, aby rogalisti, kteří to tu mají rádi, neerodovali moc rychle svahy - udělám pár fotek a mezi sloupem s vlající punčochou a stativem si postavím zástěnu. Noc je i tak chladná, opět jako vždycky touhle roční dobou mi leze lezavo na záda. To se ale vyřeší za chvíli samo - ozve se vrčivý zvuk, jako by australský domorodec dřívkem točil, a cosi mne udeří do hlavy. Sbírám stativ, ještě jednou zkouším stavět protivětrnou zábranu, a když si všimnu, že punčocha se mezitím otočila, omotám si místo toho celtu kolem ledvin a spím spokojeněji.

Prakticky ale zaspím východ slunce, všimnu si ho, až když už vykukuje nad obzorem. Vyskakuju ze spacáku, příhodně oděn do zlatého svetru a oranžových humpálovek (kalhoty mám teda taky, ale jsou normálně černé, tak je nezmiňuju...) a pobíhám se stativem po hřebeni. Mám dojem, že tam strávím dobré dvě hodiny, započítám-li i snídani, ale ubíhá mi to rychlejc. Nakonec si sbalím, nechám po sobě vyhřátý flek na vrcholu, na který se za noci stáhly žížaly a hromada černých mnohonožek, a jdu dál. Dolů slezu při severní straně hřbetu, projdu starým lomem kolem vesnice a nakouknu do bezstřeché výrazné ruiny, které jsem si všiml nahoře.

Dalším cílem je Milá, bochníčkovitý kopec kus cesty přes pole. Batoh mne nějak táhne dolů, takže do svahů tu stoupám velice pomalu, ale nakonec se teda zadaří a můžu sebou plácnout do žluté, vybledlé trávy a koukat, odkud že jsem to přišel a jak jim to v Počeradech pěkně kouří. Z Milé dolů jdu po spirálovité pěšině, která strašlivě klouže, nahoru proti mně se dere nějaký pár a má ve tvářích vepsány mírně rozvodové výrazy. Všude kolem cedule, které upozorňují turistu, že kopec je chráněn a sleze-li z cesty, stane se neštěstí.

Koukám na hodinky a zamítám variantu, že bych na vlak šel až do Mostu. Každopádně se ale vydám k Písečnému vrchu u Bečova. Na první pohled je to nenápadné návrší, ale kdysi dávno se tu začaly prokřemeňovat usazené pískovce, kterými trochu zamíchala i sopečná činnost. Od staršího paleolitu se tyhle bečovské křemence dobývaly a používaly na výrobu nástrojů, nepohrdl jimi ani zemědělský pravěk. Větší křemencové balvany vyčnívající nad povrch dodávaly kopci zvláštní, poněkud "nečeský" ráz, dovedl bych si je líp představit třeba někde v Anatolii. Bývaly tu solitérní skalní vížky, branky i převisy. Jenže pak přišli soudruzi a kopec rozebrali. Křemence měly totiž využití pro výrobu koksárenských dinasových cihel (za podobným účelem se těžívalo třeba i naproti Babce na Brdech nebo v komorách dolu v Mníšku), takže lokalita šla ze značné části do transportu vytvářet hodnoty. Ale sem-tam tu aspoň něco zbylo, nedaleko odtud bylo obdobně zhodnoceno mnohem víc včetně středověkého Mostu.

I tak to ale stojí za návštěvu, když si člověk odmyslí, jak to tu vypadalo dřív, ta je to docela pěkná pískovna a dá se tu dlouho bloumat kolem těžebních jam a dumat, která by mohla být eneolitická a která selská nebo socialistická. Nově sem ještě přibyl dřevěný kříž...

Z Písečného vrchu jsem se vydal opět přes pole, tektokrát ke Břvanům k nádraží. Do odjezdu vlaku na Louny zbývalo asi dvacet minut, ale stihnul jsem najít pramen zdejší kyselky Praga (je jinde, než na turistické mapě - blíž k nádraží, stačí sledovat zarostlou kolej k areálu stáčírny). Docela potěšilo, že je možné si tu volně nabrat z pramene, nebývá to všude zvykem.

Do Loun jsem dojel, než jsem si stačil koupit lístek, neboť průvodčí ztratil brejle. Ale nakonec jsme to vyřešili a pokračoval jsem s tím vlakem ještě do Rakovníka a z Rakovníka pak už rychlíkem do Prahy.

, 2.06.2011 Vzdálenost na mapě: 16 km, GPX, KML trasy | V lokalitě ?esk St?edoho? a atecko a kategorii P?ky |
50°22'38.185"N, 13°46'24.629"E
 
 

Komentáře

Reklama

Zobrazit:





Fotka:

 
 
 

© 2017 manGoweb, s.r.o | S radostí dělá manGoweb [webdesign studio]