Definitivní trasu stanovil hlavní organizátor Tučňák od „hašounů“. Během celého organizačního maratónu se sešla poměrně pestrá sestava, která se do lodí rozsadila zhruba takto:
1) Tučňák a Pája - vlajková loď, řekněme HMS Victory, neboť Tučňák tomu všemu velel a v závěru akce po dosaženém vítězství padl za vlast podobně jako admirál Nelson ("Drink, drink. Fan, fan. Rub, rub.").
2) Vítovec - osamělá loď s pohnutou historií určená pro dopravu kapalného nákladu, dejme tomu Exxon Valdez. Vítovec vezl jeden ze dvou sudů. Teda, pokud ho zrovna nelovil ve vrbičkách.
3) HonzaF - Tanker číslo dva. Rychlý, spolehlivý, výkonný, odolný. SS Ohio.
4) Gudrun a Diky - Loď, která není z nejrychlejších a bere to často trochu delší trasou, avšak přes doutnající jiskry vzpoury a rozličná protivenství nakonec dosáhne svého cíle. Victoria.
5) Já a Egon - Dokumentační a monitorovací (někdo by řekl špionážní) plavidlo o nízkém profilu schopné dlouhodobé plavby bez kotvení v přístavu i překonávání různých překážek hrubou silou. USS Halibut.
6) Carol a Carl - Plavidlo s mezinárodní posádkou hrdinně se vydávající tam, kam se ještě nikdo nevydal, a pátrající po stopách života v těch nejzastrčenějších koutech všehomíra, někdy i zádí napřed. Samozřejmě.
7) Greve a Helenka - Tichá voda, co břehy mele. Loď na první pohled nevýrazná, ale spolehlivá, i když ukončila misi předčasně a poněkud záhadně. Atlantic Conveyor.
8) Hranika a Adrian - Loď s posádkou poněkud nevycválanou, co rezignovala na svou plavbu a díky níž je Tichý oceán poněkud méně tichý, než býval předtím. HMS Bounty.
9) Tereza a Marian - Další vzbouřenecké plavidlo, na tomhle má každý nějakou šarži, ale celkově pořád tak nějak zaostává vzadu. Potěmkin.
10) Lodbrog a Jitka - Trochu odlišná koncepce lodi - tak nějak víc do placata, trocha východní mystiky. INS Viraat.
11) Herkules a Cikánek - Výkonná loď, která rozhodně nezaostává a má i značnou palebnou sílu a odhodlané mužstvo, je-li toto zásobováno... zásobami. HMS Dreadnought.
12) Darina a Lukáš - O téhle lodi vlastně nic moc nevím, pořád byla v jiné části konvoje a spatřili jsme ji jen občas. Lady Lovibond.
13) Jirka a Hera - Robustní loď, o které se proslýchá, že je téměř nepotopitelná, a která dokáže dlouho unikat pronásledování.Bismarck
Většina účastníků se do Stráže pod Ralskem, kde se začínalo, přesunovala autobusem z Prahy, já se ale ještě den předtím stavil v Liberci za tebou, předvést se tam ve svém slušivém tričku baltské flotily, než v tom vylezu na veřejnost, a tak vůbec. Tudíž jsem dorazil na severní okraj Pásma už o něco dřív a stihl si ještě obejít a trochu i nafotit něco zdejších těžních věží, konkrétně jámy 3 a 13 uranových dolů v Hamru
Otvírka a příprava ložiska Hamr byla zahájena v roce 1965. Uranová ruda se zde těžila v letech 1971 až 1993 dobývací metodou komora - pilíř. Vydobyté prostory v podzemí se zakládaly zplna pevnostní základkou. Po dobu existence dolu musela být věnována zvláštní pozornost osušení ložiska. Vyčerpané důlní vody byly částečně vypouštěny přes centrální dekontaminační stanici do řeky Ploučnice a částečně byly využity k provozu hydrobariéry při sousední chemické těžbě uranu.
Od roku 1993 probíhaly na Dole Hamr I konzervační práce a od roku 1995 do roku 2002 pak práce likvidační (zásyp, zatápění vodou z rekultivovaných odkališť), je plánována i likvidace povrchových objektů, zatím snad ale na to nejsou peníze.
(před časem psáno sem)
Jáma 3 je dobře vidět hned z Hamru, její strmící se těžní věž je patrná zdaleka. Také jde o nejvyužívanější areál bývalého hlubinného dolu v okolí, takže je to všechno ještě v celkem dobrém stavu a střežené. Oproti tomu neméně malebnou třináctku v lese už začínají okusovat kovožrouti..
Ze stínu zdejších těžních věží jsem se načervenalým podvečerem vydal do Stráže, což nakonec nebylo moc těžké, protože tohle město vystrkuje svá tykadla lesem a industriálními zónami skoro až k Hamru. V centru potěšilo několik nově natřených a na sokl coby památník umístěných důlních lokomotiv a huntů, v DH30-D u autobusového nádraží jsem usedl, rozečetl sešitek o těžbě a zpracování grafitu zakoupený u Fryče a čekal na autobus od Prahy.
Ten se skutečně za necelou hodinku ukázal, vyběhlo z něj v davu všelijakých podivínů jakési individuum, které bylo později identifikováno jako Vítovec, přiběhlo ke mně přilákáno mým máváním, optalo se, zda nejsem nějaký Jirka a když jsem řekl, že ne, zase odběhlo a celý dav se vydal k nejbližší hospodě. Když mne minuli, pokrčil jsem rameny a vmísil se mezi ně a začal se postupně zdravit s jednotlivými jednotlivci
Zanedlouho se zakotvilo v nedaleké krčmě, jejíž jméno mi vypadlo z hlavy, ale kde se k nám chovali s pochopením, kde se vydrželo až někdy do doby blízké půlnoci. S noclehem jsme si hlavu nelámali, přešli Ploučnici po mostku a zastanovali v úzkém pásu zeleně mezi Ploučnicí a dosti frekventovanou silnicí obkružující Stráž. Poslední, co si z toho dne vybavuju, je Gudrun probíhající venku mezi stany a volající, že jsme vyměklí a noc je ještě mladá
Ráno jsme si ležérně sbalili a u sousedních garáží si od půjčovny vyzvedli lodě a další nezbytné vybavení. Vítovec a HonzaF byli stanoveni strážci sudů, pro které bylo nutno vyzvednout ještě jednu kánoi navíc, jinak se všechno obešlo bez komplikací a mohli jsme vyrazit
Počáteční úsek Ploučnice mezi Stráží a Novinami je poklidný. Voda se tu příjemným regulovaným tempem žene dopředu úzkým korytem, pod lodí občas trochu dřou mělčiny, ale srážka nehrozí, protože dvě plavidla se vedle sebe prostě nevejdou a za sebe skoro taky ne. Z rákosí kolem vylétají poplašení kosi, nad vodním tokem se pnou řady rour a můstků zdejší uranové těžby. Zakončení téhle části toku je ale jednou ze zdejších největších pamětihodností, někdy kolem 16.století zde byla voda svedena do tesaného kaňonu a dvojice až 4m vysokých tunelů o délce 13 a 41 metrů, přičemž to celé mělo sloužit k pohonu místního hamru. Uvnitř je k vidění i několik záseků pro stavidla a díky činnosti vody stále rostoucí pseudokrasovou "Mlynářskou jeskyni". Průjezd průrvou je celkem snadný, celé to uběhne skoro až moc rychle, na konci je asi nejlepší vyjíždět středem. Hned u laguny pak stojí bufet...
...a v tom bufetu sedí spousta lidí a baští smažák a langoše. Dohodli jsme se sice, že hlavní zastávka bude v Mimoni, ale šťastné splutí Pekelného jícnu, jak nazývají Průrvu Ploučnice lidé s melodramatičtější povahou a výrobci turistických známek, je třeba alespoň trochu oslavit. Každopádně, netrvá to dlouho a směřujeme dál, čím dál blíž k ještě dramatičtějším končinám, které nás čekají dneska odpoledne a zítra dopoledne..
Mezi Novinami a Mimoní je skoro odevšad vidět Ralsko. Ploučnice nejprve protéká poklidnou chalupářskou a chatařskou oblastí, kde jsou výjimečně břehy občas i pokosené, ale poté, co se obrátí k jihu, začne to trochu houstnout, sem-tam se objeví první klacek ve vodě, místy je nutno překonat nízký stupeň. Zastavit se nejlépe dá u prvního mostu v Mimoni, kde se kalné vody Ploučnice mísí s takřka stejně vydatným průzračným Panenským potokem.
Tady šla většina výpravy do hospody, já byl ale už zasycený langošem a smažákem, takže jsem počkal u lodí, ráchal si nohy ve vodě a dočetl knihu o grafitu. Slunce slunilo a začalo připalovat první účastníky expedice, k molu postupně přibývaly lodě dalších výprav
Za Mimoní je koryto zpočátku široké a otevřené, vodní řasy vlají v proudu, vesele se soulodí. Idyla trvá do chvíle, kdy se tok přiblíží k hranici bývalého vojenského prostoru. Tam naopak začíná džungle, voda si klestí cestu četnými meandry, křoviska z obou břehů se objímají nízko nad hladinou, slepá ramena lákají neopatrné vodáky do svých bezedné bahnitých chřtánů. Tu nutno obeplout ostrůvek s křeslem, tu lednici, tu mocný trs zeleně vyrůstající z prostředku řeky. Kmeny nutno přenést, podeplout v pozici skibobové a nebo na ně aspoň najet a, pardon my french, přeprdelit je škubavými pohyby. Není vidět na tři metry daleko, jenom jednou se z houští vynoří epesní železniční most, který tu zapomněla spřátelená armáda na konci věčných časů, a podruhé poněkud méně epesní, ale o to voňavější kafilérie.
Výpravy, které jely za námi, postupně mizí v houštinách, mnohé páry se loučí s vidinou zlaté svatby a dohadují se, kdo vlastně tuhle řeku vybral. My ale vytrváme a po mnohých útrapách se dostaneme k silničnímu mostu do Hradčan a upřesníme si, kdeže se bude hledat nocležiště. S Egonem vyrážíme coby výzvědné plavidlo kupředu, protože oba tu o tom máme jisté povědomí, a i když jsou u řeky sem-tam použitelné loučky, někdo tam taky musí zastavit, ověřit to a zabránit rozjetéjším lodím ve zbytečné plavbě dále
Za mostem se meandry trochu uklidní, ne, že by se nedalo zajet do křoví, ale řeka tu pomalu vstupuje do široké nivy mezi lesy rostoucími na zdejších pískovcích, objevují se kolem ní první rybářské stezky a zapomenutá ohniště, namísto vstupování do dubu se jeden spíš otírá o rákosiny. Zákruty jsou tu ale zvlášť vyvinuté, sto metrů po břehu rovná se často trojnásobku po řece.
Nakonec zakotvíme nedaleko legendárního převisu řečeného Donbas. Ošlehané posádky vytahují svá plavidla na břeh, rozbíjejí se stany, hledá dříví, vytváří náhrada pípy, leč samozřejmě se vší opatrnou slušností - teda, až na pár zneuznaných operních pěvců. Nad řeku se snáší večer, komáři bodají jen tak, aby se neřeklo, zamilované páry hledí ke hvězdám, nad hvozdy krouží volavky, Egon z rozmaru skáče i se svou zrcadlovkou do vody. V noci nějaký pakoň buší do sudu. Díky, Diky
Donbas je převis se skalním oknem asi 5 výškových metrů nad meandry Ploučnice. Jeo název je odvozen od kresby ukrajinských uhelných dolů, kterou na jeho stěně (spolu s dalšími nápisy) vyvedla pilná ruka rudoarmějcova, a je pod ním znám i v literatuře. Jde totiž o poměrně významnou archeologickou lokalitu, výzkum tu prováděli v roce 2000 J. Svoboda, V. Peša a V. Cílek. Pochází odtud regionálně významné nálezy billendorfské keramiky, nějaké vrcholně středověké výrobní objekty (dehtářská pec?) a i něco toho v okolí častého mezolitu a pár drobných upomínek na novověké dějiny (mince z 17. a 19.stol., odznáček s Leninem ze století dvacátého).
Ráno balíme a pokračujeme dál, Tučňák definitivně rozhoduje, že pojedeme až do Žízníkova, tak abychom to všechno stihli. Na mapě je to blízko, ale meandry bývají pěkně sivé
Řeka pokračuje v celkem příjemném trendu nastoupeném v závěru předešlého dne. Koryto je široké tak akorát (byť by místy mohlo být trochu širší), překážek v proudu ani nad ním mnoho není (přesto nás jedna větev s chutí otočí dnem vhůru), voda je čistší (s výjimkou té chcíplé srny) a dno pěkně písčité (ale člověk si přesto nanese do lodi v botách spoustu bahna).
Občas se dá i zastavit a zkusit číhat na kamarády mezi vodními řasami co Rambo v džungli indočínské. Slunce svítí, připaluje mi Egona
U Veselí, hned za skautským táborem, ovšem tok zase začíná drsnět. Řeka je skoro dvakrát tak široká, jako včera u Hradčan, ale dvě třetiny toku zabírají vrbičky a meandry jsou tu zvlášť prudké a zarostlé. Ty nejhorší partie sice nějaký dobrák trochu prořezal, ale soudě podle velikosti prořezaných otvorů to byl dobrák poněkud útlé postavy i lodi. Trošku olejovatět to začíná před Brennským mlýnem, kde je taky jediný pořádný jez v celé splouvané části toku. Dá se ale proplout celkem snadno zprava nebo zleva, jen uprostřed je ohavný šutr. Hned za ním vlevo je loučka, kde možno odpočívat.
Což také činíme, včetně oběda. Začátek dalšího úseku je pak, alespoň v naší lodi, spojen se snahou uniknout halekajícím lodím Adriana a Mariana, v čemž nás úspěšně brzdí rozlišné překážky
Za Brennou je v Ploučnici zase o něco víc vody, koryto je opět o trochu širší, ale širší jsou i kmeny přes něj napadané. Klidné krátké úseky se střídají s rozličným Saigonem, který bývá i celkem nepříjemný, ale dá se obvykle zvládnout, přenášíme jen jednou. Oproti horním částem toku je tu trochu větší volej a hloubka. Řeka se vrtí v meandrech a trvá dlouho, předlouho, než dospěje k žízníkovskému mostu, kde trasa končí. Těsně před mostem je na rozloučenou ještě pěkná malá peřejka, snáze sjízdná zleva.
S Egonem připlouváme do cíle první, protože jsme se nenchali zlákat ani jedním ze dvou bufetů po cestě. Zakrátko se objevuje i vozidlo vyzvedávající lodě a Cihlomorka s Carlem, kteří se někde po cestě cvakli a působí poněkud vyčerpaně, leč šťastně takovým tím flegmatickým způsobem. Další lodě se trousí pomalu, Greve s Helenkou a Hraničini hejkalové odevzdali lodi už někde u Heřmaniček a Greve píše, že na nás čekají v hospodě v Lípě, kam pohodlně došli, zatímco my makali v meandrech. Tučňák zase volá hejkalům ujíždějícím domů do Kralovic, že jsou mu dlužni. Suší se, balí se, jde se po třech skupinkách (každou vede jeden samolibý navigátor, ta moje jde samozřejmě nejlepší cestou :-). V hospodě v Lípě pojídáme krom obvyklé hospodské činnosti i zmrzlinu z dvoulitrové vaničky od túdydůdydůdýdy, na autobusáku se akorát vejdeme do dvou autobusů směřujícíh na Prahu
Čímž bych tohle líčení už pomalu uzavřel, protože cesta zpátky probíhá i přes kolující pitivo poměrně spořádaně, takže dneska žádná videa se sedačkovou akrobacií, jaká byla minule z Otavy, nebudou.
