Horní Střela

Z Toužimi do Rabštejna a po okolí...

Odjezd z Prahy odpoledne autobusem ze Zličína, do toho kraje zrovna hodně linek nemíří. Už i ČSAD má v autobusech wifinu. Na CAN v Plzni - Užijte si profesionální fotografování u moře jako miss! Sponzoruje maso Brejcha. K severu přes Košutku po karlovarské, vyskakuju v Toužimi na místním autobusáku.

Toužim. Na starých mapách tu teče Toužimský potok a Střela čili Schnella začíná až někde pod Svinovem. Na mapách novějších už je ale všechno od Toužimi dál Střelou. Projdu městečkem kolem zpustlého zámku a pokračuju po značce údolím. Kolem se vine starý náhon, který někdo nedávno prohrabal. Končí až u mlýna pod Chylicemi, snad je to Chylický mlýn, ale úplně jistý si nejsem - na cedulce na rekonstruovaném stavení upraveném v chalupářském duchu se skví cedulka "Malinův mlýn" a nové mapy umísťují Chylický mlýn dál po proudu. Buď jak buď, jdu dál, místy údolím, místy ve svahu po lesnických dálnicích.

Značka se postupně odpojuje a vytrácí, několikrát brodím, ale Střela je tomu vcelku nakloněna a do bot mi nenateče ani jednou. Občas někde z druhého břehu zaslechnu rekreanty na chatičce, ale údolí se stává čím dál tím pustějším, tráva na lukách je vyšší, v šerých zátočinách míjím zbytky dalších mlýnů a polospadlé trampské boudy nakloněné nad proudem. Smutný osud potkal i nedávno známý camp jménem Kalátovna, chatu vystavěnou ve zbytcích Tomšovského mlýna. Od té doby, co kolem vede cyklostezka, je vyhořelá. Postupuju dál loukami a lesem, občas míjím poutnickou značku do Skoků, která je vedena jaksi prapodivně - vždycky se vynoří uprostřed ničeho a zase zmizí. Zpívám si, napřed opatrně, pak už klidně nahlas, staré pecky. Vpředu tambor s bubnem víří.

Pomalu a obtížně zkouším zaplňovat díry.

Nocleh kdesi v bočním údolí, v místě natolik zachovalém, že se jej nesluší jmenovat. V boudě časopis - 55 příšer, které by neměly existovat. Čtu si před spaním o obrích lidoopech, co kroutili krkem vojákům ve Vietnamu, o Yettim, upírech, chupacabře a vůbec o všem. Srub se dá naštěstí zamykat zevnitř a u ohniště ležel pěkný zašpičatělý kolík.

Ráno mířím dál do Skoků. Opětovná setkání s poutnickou značkou, ale před kostelem ji opět ztratím a slezu tam nějakým křovím. Stojí tu pár aut, ale až na lidi, co sem přišli pěšky, nikde nikdo. Na hřbitově náhrobek někoho z rodiny Braunů. Čas skáče do propasti skok / Má schöne Frau z Maria Stock. Kostel je zavřený, možná přijít v neděli a ne v sobotu. Kamenné schody, kříž, staré omítky, otrhaná mariánská modlitba, prázdný Gasthaus s konírnou, kopeček s výhledem. Pramen, prý minerální, zatím zašpiněný a nepitný. Slunce, lidi chodí kolem, sedají si do trávy. Hodilo by se pobýt tu déle, třeba i přes noc, ale je čas jít dál.

Značka obchází boční údolí Střely velkým obloukem, ale já to vezmu zkratkou a slezu do údolí na okraji ochranného pásma žlutické vodní nádrže. Na jednom z potoků se položím na písek do tůňky.

Příliš roztažený a tenký,
jak nepečená chlebová placka na vypouklém kameni
- z jednoho konce na druhý nedohlédneš.
A mé části se trhají a plují někde v deltě,
Aiseto,
ryby je zobou.

Ale tentokrát si přijdu spíš jako hroch, kterého obletují takoví ti hygieničtí ptáčci, ryby mě sice ozobávají, ale berou si jenom špínu a pot.

Na úbočí Lapáku se vyškrábu trním do svahu, na konec cesty, která dál míří už jenom do přehrady. Vede po ní poutnická značka. Dál do Žlutic už se ale dá jít srozumitelně, kolem Svatého Mikuláše a pak dolů na náměstí. Dám si pohár v zámecké restauraci, hned vedle stojí zámecká brána, ale protože si zámek zbourali, vede na dvůr k panelákům. Žlutice samotné jsou zvláštní, město působí sudetsky ospale, ale lidi zase docela živě a aktivně. Lituju, že jsem se s předstihem nenameldoval Liborixovi, ale teď už nemá smysl chudáka spolužáka uhánět. Sejdu z náměstí dolů ke kostelu, naproti kostelu se u hlavní ulice na omítce sešlého domu skví židovská hvězda a nápis upozorňující zřejmě kdysi, že "zde jsou obsluhováni Židé". Vím, že Sudety jsou zapadlá končina, ale najít na hlavní třídě po 73 letech nápis z Křišťálové noci, to vyvolá všelijaké myšlenky. Hned přes ulici je památník na padlé z první světové války, obnovený asi poměrně nedávno rukou smířenou česko-německou. Čas je tu prazvláštně zprohýbaný.

Dalším význačným místem na cestě je Vladař.

„Hora nejspíš skutečně sloužila jako sídlo králů Hoamu,“ zamyslí se Vacík, „zajímalo by mě, jestli ti Streťané s nimi nejsou spřízněni. Král Tuin například míval nějakého bratra Strethu. I když Streťané sami prý tvrdí, že když sem přišli, už tu pevnost byla, jen ji obnovili...“

Vladař mne ale k sobě nepouští zrovna nadšeně. Když dojdu na úbočí, začne pršet, velké, bouřkové kapky. Ale jenom nademnou, všude kolem je modro. První slejvák přečkám v železniční zastávce, druhý mne trefí přesně ve chvíli, kdy na kraji lesa dřepím s kalhotama na půl žerdi. Když vystoupám na první stupeň svahu začíná hrozivé hřmít, čím dál tím blíž. Na vrcholové plošině radši shazuju batoh s příliš hromosvodovitým stativem a vydávám se po pěšinkách hledat zdejší slavné jezírko. Chodím kolem dokola asi půl hodiny, ale k nejdůležitějšímu a zcela neminutelnému místu Vladaře prostě nikdy nedojdu, pořád se točím v kruzích a vracím ke konci značky. Přijdu si jako George Huxley na okraji Ryhopu. Hrmí čím dál tím víc, mizím z kopce. Ve chvíli, kdy jsem na cestěk Vladořicům, se nebe vyčistí a nezahřmí už ani jednou.

Pak už se jde po silnici, přes Radotín k údolí Střely. Plánuju nocovat v jednom z velkých břidlicových lomů, který je tam na mapě vyznačen, ale jsou to, alespoň co se těch u turistické lávky týče, spíš jen takové strmější svahy. Nakonec si ustelu nad hranou kopce nad údolím. Noc není nejlepší, dává si tu dostaveníčko půlka hmyzí říše. Mouchy přijdou se mnou a jsou otravné, ale se soumrakem se vytratí. Až někdy do noci přijde s každou čtvrthodinou nový komár. Nejvíc pupenců bude asi od zákeřně nenápadných muchniček a co chvíli se budím a vyhazuju ze spacáku něco, co ne mě sice nemá chuť, ale má víc nohou, než by se slušelo. Není to úplně kritické, aspoň ne tolik, abych se stěhoval, ale po celodenním vedru se bohužel nedá spát úplně zašněrovaně.

Ráno přicházím do Rabštejna, po cestě už je jeden výrazně pěknější lom na pokrývačskou břidlici. Rabštejn je hezky kapesní městečko, co krok, to nějaká pěkná zajímavost. Kamenný most, smírčí kříž, staré roubené a hrázděné domy, zámek (vypadá dost nepřístupně, prý patří Sazce), kostel se stružkou sekanou v břidlici, zbytky hradních věží. Dole v hospůdce si dávám guláš se šesti a povídám si s místním nadšencem, starším pánem, který vypomáhal při výzkumech na Vladaři a nasměruje mě i k jedné břidličné štole.

Na odpoledne se staví Waki s Hancoš, čekám na ně nahoře na kopci. Po silničce přichází pěkná slečna, obchází kolem, vypadá, jako by někoho zoufale hledala.
"Dobrej, koho hledáte?"
"Záchod."
Ještě, že jsem se nezeptal nějak jako "Dobrý den, hledáte mě?"

Waki a Hancoš přijíždějí jen o chvilku později, nasedáme do auta a jdeme se věnovat vznešenému umění mototrampingu. První zastávka je u opět u vody, tentokrát na koprovce se šesti, pak jedeme hledat štolu. Nenajdeme ji, i když později se ukazuje, že jsme nebyli daleko. Sjedeme aspoň ke dvoru Kalci, údajně Santiniho stavbě. Další zastávka už je jen u rybníku Kofileru u Krt, který mi lehce připomíná pradávný Kameňák z táborů pod Landštejnem. A místy i sousední rybník Bahňák, ale je to tam příjemné, zvlášť po dusně horkém víkendu.

Teoreticky je čas i na nějaké další cíle, ale nakonec už se béřeme do Prahy.

, 6.06.2011 Vzdálenost na mapě: 41 km, GPX, KML trasy | V lokalitě Zpado?esk lzn? a kategorii P?ky |
50°3'21.744"N, 12°59'25.404"E
 
 

Komentáře

Reklama

Zobrazit:





Fotka:

 
 
 

© 2017 manGoweb, s.r.o | S radostí dělá manGoweb [webdesign studio]