Kolem roku 1240 byl v lese nedaleko obce (se zvláštním názvem) Olbramkostel postaven hrad Schenkenberk. Místní mu ovšem říkají Šimperk. Zřícenina je z něj už od 15.století. Tehdy totiž vyhořel. Požár musel být velký, i dnes je na zbylých kamenech znát jakoby sklovitý povrch.
K hradu se váže také zajímavá pověst: V podzemních chodbách hradu je prý skryto mnoho peněz a obrovské zásoby výtečného vína, které jsou střeženy tajemnou bílou paní. Na víno ukryté v podzemí prý dostali chuť dva mlsní ctitelé vína ze Šumné. Aby viděli na práci, zvolili si jasnou letní noc, s motykami a krompáči vyrazili na zříceninu. Jáma byla hlubší a hlubší, ale naráželi stále jen na kamení. Když zvon v Olbramkostele oznámil půlnoc, objevila se nad nimi na okraji jámy bílá paní. Měkkým hlasem se jich zeptala: „Proč rušíte můj klid a spánek těch, jimž Šenkenberk byl domovem?“ Oba muži ohromeně zírali na překrásné zjevení, až jeden z nich odpověděl: „Vzácná paní, jsme z Podyjí a víte sama, jak výtečné víno náš kraj rodí. Jsme velcí milovníci vína, všechny druhy jsme už ochutnali, jen to vaše ještě neznáme. Dejte nám ochutnat za naši námahu jen malou skleničku vašeho vína - jenom deci.“ Bílá paní s úsměvem splynula s bílým svitem luny a za chvíli se objevila se slavnostními číšemi. „Moje víno jen ve zlatých číších se podává. Pijte je na zdraví těch, které milujete.“ Muži si vychutnali číše až do dna a když chtěli poděkovat, zjevení už nenašli. Oba pak usnuli na hromadě hlíny, kterou vykopali. Z líbezného snění je vytrhl až hajný z hájenky od rybníka Vlkov, který je za tři dny našel spící s číšemi v rukou a s úsměvem na tváři.
A když vás bílá paní na víno nenaláká, dejte si ho aspoň v místních vinných sklípcích.
