První zmínku o něm máme z roku 1410, tedy z doby po smrti Karla IV., kdy u nás vládl jeho slabý syn Václav IV. a na obzoru už se pozvolna zvedala husitská bouře. Můžeme jej tedy chápat i jako jakýsi pozdní odkaz otce vlasti, římského císaře a českého krále Karla IV.
Orloj od té doby s malými přestávkami funguje prakticky nepřetržitě. Jeho podoba se během let však trochu proměňovala, kalendářní deska (ta dolní kulatá zlatá) je třebas dílem velkého českého malíře Josefa Mánesa a je tedy zhruba „jen“ 150 let stará.
Pokud jste někdy při prohlídce Staroměstské radnice měli tu možnost nahlédnout do útrob orloje, asi jste byli překvapeni, jak primitivně jeho mechanismus vypadá. A co přitom všechno ukazuje: čas, lunární fáze, začátek a konec dne, polohu Slunce, kalendářní měsíc, nepohyblivé křesťanské svátky… Je až podivuhodné, co uměli naši předkové už tak dávno měřit a zobrazovat, my často musíme pro každou takovou informaci hledět na displej nějakého toho digitálního zařízení, kdežto našim předkům stačil jen letmý pohled na orloj. Možná i my bychom se na orloji mohli naučit rozeznávat víc než jen tu smrtku, která zazvoní nakonec.
Jen ta legenda o oslepeném mistru Hanušovi prý není zrovna pravdivá.
